do živého

Ivo, na obou březích řeky Moravy a po celé její délce, známý jen jako Merryll .
/setkání se s kamarádem z dětství/

Potkal jsem dnes po létech kamaráda ,už od společného dětství milovníka dobrodružství a léta pravověrného „koňáka“.Když jej potkáte, tak už jen podle jeho zevnějšku, nemůžete pochybovat o tom, že tento muž zajel do města jistě jen proto, aby nechal opravit sněžnice, nakoupil solený hovězí , medvědí pasti, popř.objednal bytelnou rakev ze surových, nehoblovaných desek..Déle se jistě nezdrží.
Už jako kluka mne fascinovaly v jeho dětském pokoji dlouhé barevné řady „kodovek“, čili knih z edice „Odvahy a dobrodružství“,sbírky nerostů,kde pyrit jsme měli za zlato, sbírky škeblí, prázdných nábojnic,mořských korálů a mušlí, ve kterých jsem prvně naslouchal konejšivému šumění moře.
Občas do pokoje nahlédla jeho starostlivá matka s nabídkou chleba s máslem, salámem a dobrou radou, ale když si povzdechla nad tím ,že by se tu taky mohl někdy utřít prach,
pootočil k ní mlčky Ivo hlavu ,jako Gene Hackman v“ Mackenově zlatu „ a skrze pevně semknuté rty nesmiřitelně sykl“Zalez“.
Pokud si dobře pamatuju, jeho maminka nikdy tomuto nekladla odpor a s jednou rukou na dveřích , tyto neslyšně přivřela.Pokud vím, je dodnes živa.

S Merryllem jsme pak spolu strávili i léta na střední škole s ekonomickým zaměřením a nadlouho to vypadalo, že jedinými koňmi v jeho životě budou ty kancelářské.
Než , doba se změnila a on dal zvesela vale inventurním protokolům a vzal místo pasáka krav-kovboje v jednom z družstev v podhůří Jeseníků.“Byl to krásný čas“,povzdechl si mi před léty a já se na víc neptal, neboť jsem jasně viděl ve svěží jarní trávě blaženě ležícího může, žvýkajícího bezstarostně šťovík za poklidného klinkaní zvonců krav.

Žel, jedné tuhé dlouhé zimy, jakou ani dědové našich dědů nepamatují, spáslo se více píce, než bylo stodolou, bylo nutno dokoupit, náklady na litr mléka se tak dostaly na cenu, za kterou jej nikdo nechtěl a tak šly kravky na porážku a smutný kovboj opouštěl tohle JZD proklatý, v patrontašce nedbale a pohrdlivě složený- zápočtový list.

A pak jsem o něm dlouho neslyšel, ni o jeho prostém rovu z navršeného kamení.

Až dnes jsem na něj zavolal ,způsobem jak se volá v lesích a věděl jsem , že se neurazí a jistě se nebude ostentativně , kradmo rozhlížet, že zrovna nemluví s někým, kdo zrovna nemá kravatu.
Debata se rozběhla srdečně a bez úvodních formalit, jak už to mezi starými přáteli někdy bývá.
Usměvavé vějířky vrásek kolem našich očí rozehřály malý ohýnek pohody..
„Jo, vidíš, ještě jsem si je ani neprohlédl“ a z kožené brašny vytahuje balíček fotek.
Inu i kovboj jezdí dnes do města ještě za věcmi jinými,než ty výše zmíněné.
Podával mi fotky a je bral do ruky se vší úctou ,kterou jsem jim jen mohl projevit, čili křehce, jen za hrany , tak, jak se v rozhodující a vysoké hře snímá balíček karet, čili s prsty daleko odtaženými od těch dvou , kterými právě držíme ony dvě části.
Spokojeně odfrkl zpod očazeného, tabákem zrezlého plnovousu a podával mi další.
„To je ona, ta vpravo“
Ukazoval na dvě hnědé kobyly, či koně , kde na jedné z nich seděl.
„Pěkná, hmmm..“
Následoval on a kůň ve stoje , oba ve cvalu,on na koni, impozantně sedící proti rudnoucímu soumraku,oba v kotoučích prachu a pak série fotografií pěkně zdobených koňských sedel, jejichž výrobou se živil.
„Čoveče, to tam ty ozdoby nějak vypaluješ?“.
„Ale kdeže, to se dělá raznicou“.
„Aha, tak raznice“, vybavil jsme si jistě pěkný nástroj už podle svého pojmenování,/s teple ohmatanou rukojetí , kde v rýhách jsou černé stopy potu po umné mužské práci/, což například názvy jako USB, flash, či hard, neasociují.
„Ty Ivo, a ten druhej hnědej kůň na té první fotce, ten je čí?“
„Tam nebyli žádní dva hnědí koně“.
„No já myslím na té úplně první fotce, jak´s mi ukazoval“
„No dyť říkám, že tam nebyli žádní dva hnědí koně“ a podíval se na mne pevně , jako bych tvrdil, že černá je bílá a naopak a to záměrně, za účelem vyvolání zbytečné hádky.
Povzdychl jsem si smířlivě, neboť jsem měl dosud za to, že ten kdo žije v přírodě a má rád koně, jistě netrpí šílenstvím.
I když ,kdoví jak to dneska je.
Nalistoval jsem opět šetrně úplně první fotku a vítězoslavně mu ji strčil před oči.
„No dyť říkám , že to nejsou dva hnědí koně,….ten druhý je ryzák......, a podíval se zase na mne, tím svým  pevným, nesmlouvavým pohledem.

Usmál jsem se trochu smutně tomu, jak dalece jsem dnes světu, kde váhu by mohl mít – odstín
barvy mého koně.

….A KOZA ZUSTALA CELÁ Mladý, komerčně úspěšný autor Michal Vívek , spisovatel s image a charismatem trenéra divizních házenkářek-dorostenek, se vrací pozdním pendolinem z Knižního veletrhu v Berlíně. Přes poslední vědecké závěry o škodlivém vlivu notebooků na potenci, má tento právě na kolenou otevřený./O své potenci vždy pochyboval stejně jako o své orientaci/.Protáhne se v zádech a rozbalí balený „šnycl“ z mezinárodní sítě trafik „Relay“ a s chutí zakousne řízek až drobky padají do klávesnice.Nasliní ukazovák a s pečlivostí sobě vlastní drobky nalepuje na špičky prstů..Sjíždí boční lištou web- blogového románu a kroutí hlavou…..“to snad není možný, ti neřádi nevděčný….no….pátek a deset příspěvků……“ Vytáhne s kapsy své kožené bundy mobil a odhlédne od klávesnice , to aby přes silně dioptrické brýle viděl správně na klávesnici a displej. Vytáčí číslo. „Haló, tady Vivek, jseš to ty Kubo?“ „Mráz.“ „No nazdáár, nazdár Kubíku to jsem rád , že Tě slyším.“ „Dík za těch dvacet papírů.“ „Před Vánacema bodnou ne?,rádo se stalo.“ „O co jde Míšo?“ „Kubo , čoveče co se nestalo.Já nevím jestli ses díval na ty příspěvky k X. kapitole“. „Nedíval, potřetí kdybys mně nechal vyhrát, tak to už by mně i lidi v buse umlátili.“ „Tak si představ čeče, že jak jsi to tam roztřepil , geniálně ,ten závěr do té trojité svatby, tak nikdo čeče nejni schopnej na to nějak s m y s l u p l n ě navázat. „ No to se jim nedivím.“ „Jak to, musel s mít přece představu , aspoň nějakou zhruba , jak to zakončíš ne? „No tak musel, nemusel , já v podstatě…..“ „Šlo už těch druhejch deset papírů na účet…?“ „Jo , včera jsem podepisoval příkaz do účtárny.“ „….tak musel, já v podstatě jsem ty tři svatby obšvihnul z upoutávky na „vékávečka“….jsme si myslel, že Ti to dojde.“ „Aha…., no já byl v tom Berlíně“ „No jo, tak to máš těžký“ „Jéřišmarjááá … a já Kubíku do Tebe vkládám naděje, že to nějak šikovně utneš…víš tak nějak s břinkem…stejně jako jsi to bravurně rozehrál s tou kozou.“ „To bylo mistrovský čeče..“ „Ale tak…“ „No , nech na hlavě , tou kozou čeče ,dostal román ambici na společensko- kritický dílo“ „Myslíš Michale, že něco jako generační zpověď?“ „Tak nějak.“ „Tak, že by Katka nakonec odjela ze scény na koze?“ „Tak to zas není tak dobrej nápad, koza byla fajn,teď už je ale obehraná, při vší úctě k ní, jako k mistrovské zápletce“. „Tak , že býýý…….starý Cermanový vypadly kozy z výsřihu na té svajbě“. „Ale tak, kozy už bylo dost.“ „Nebo že býýý, třeba jako Cermanová tu kozu na tu svatbu jako upekla.“ „Ale tak to by mohla být tak maximálně epizodní záležitost, ale ne efektní závěr, navíc tenhle motiv, i když s pečeným , nadívaným velbloudem se vyskytuje už v Hrabalově Anglickým králi.“ „Myslíš v Richardu III?“ „Ale ne to je Shakespeare, to si pleteš“ „Promiň , já taky věčně ležím jen v těch jízdních řádech,sem tam nakouknu do Občanskýho zákoníku, to v přípoadě když se s někým v nočním buse popasuju, ale jinak, moc nečtu, to víš….. fakt nevím jak ten román zavřít.“ „No teda ty mně dáváš, ještě ty mi děllej starosti, jako by toho nebylo poslední dobou málo, představ si :já jedu z toho veletrhu, tam jsem měl malér…..čet si něco?“ „Ne , nečet“. „No tak si představ , že Já, rozumíš Já, Michal Vívek, v dobré víře, sblížit mladou , oficiální literaturu s někdejším disentem, jsem pozval na veletrhu Ivana Magora Jirouse, na takovou malou,odpolední besídku“ „No a?“ „A tam jsem ji vod něj koupil“ „Co jako , jeho knihu?“ „Ale ne, kdeže knížku, prostě mi ji natáh…jednu na bradu.“ „Počkej Michale , tak na to si sednem s já si dám kafe tady na konečný, já to tady zašaltuju.“ „No počkej já jedu vlakem.“ „To vím…….no mluv jsem jedno velký ucho.“ „No von mi ji Jirous prostě natáh, co na to říkáš…mě M.Vívekovi.“ „Tak to víš, valdičáci…, asi si myslel, když jsi mu nabízel ruku, že mu jako chceš nasadit kravatu….“ „Sem Jirouse v kravatě v životě neviděl“ „Ale né ,já mylel jako ten zápasnickej chvat“ „No to je fakt, to je dost možný, no ale vem už to čert, teď z jinýho soudku….poslala už Tvoje Ségra-Lenča Macková těch dvacet papírů , co jsme ji jako porota přiťukli,poslalala už je mě- zpátky na účet?“ „Neposlala.“ „Jak neposlala, vždyť tak jsme byli přece domluvení, těch dvacet papírů Tobě , že si jako sourozenci rozdělíte na deset a deset a těch druhých dvacet, že pošle mě-zpátky.“ „Neposlala.“ „Říkal jsem Ti přece Kubo že mám ženu na mateřské a těch 20 litrů potřebuju pro ni na rozjezd toho jejího byznysu.“ „Jakýho byznysu?“ „No dy´t jsem Ti říkal , že v garáži chceme rozběhnout se ženou ten výběrovej anglickej sekáč“ „Jo , máš pravdu něco jsi říkal“ „No…tak , tak jak to že Lenča neposlala ty prachy?“ „Protože je to složitější.“ „Jááák složitější, co je složitější, vždyť domluva zněla jasně, my -Vám 20+20, Vy mě pak zpátky dvacítku.“ „No jenomže Lenka ty peníze poslat nemůže“ „Jak nemůže?“ „Protože by na tom byla tratná“ „Jááák tratná?“ „No tak, protože Lenka , jako rozvedená a samoživitelka je na sociálních dávkách, no a teď bude muset těch dvacet litrů zahrnout do svých příjmů , takže přesně o těch dvacet táců jí dá stát míň-takže pro ni těch dvacet litrů znamenalo vlastně šul nul“. „Jo takhle , člověče, to víš , já co už nedělám tu kantořinu, tak už jsem mimo tyhlety dávky,no vidíš –tohle mi nedošlo, takže Lenča kdyby mi poslala teď , těch dvacet litrů ,tak by byla vlastně 20 v mínusu.“ „Přesně tak.“ „A co na to Lenka celkově?“ „Pláče“ „A jejda , tak to je teda pech“ „Víš já myslel Míšo , že jsi to s tím laskavým čtenářem myslel dobře.“ „No dyť jo.“ „Já myslel Míšo, že doopravdy jsi upřímně chtěl někoho z těch svých laskavých čtenářů vytáhnoot jako spisovatele na světlo…..víš něco jako , že už jseš unavenej …že už bys docela rád třeba někoho pustil na svý místo….víš tak nějak jako Kája Gott, se stejnou velkorysostí a upřímností.“ Vívekovi v tu ránu zaskočí berlínský šnycl v krku, nějakou dobu je slyšet dušení. „Málem bylo po mě, voe řekni mě jakou já mám motivaci někoho pouštět na literární Parnas, proč bych to dělal, jsem uprostřed života….“ „Jo takhle to tedy je ….jeden .kohout na hnojišti….“ „Prosím….? „Ale nic, to jen tak“ „Já myslel Michale , že fakt těm lidem chcete poradit jak na to psaní, jenže pak jsem si všim , že vždycky jak jste uprostřed psacího týdne lidem něco poradili, tak pak jste nakonec vybrali něco právě opačnýho“ „Však buď rád, jinak by se tvoje Koza ani nedostala ke slovu, tedy k meku“. „Aha“. „Dívej, víš jak v týhle blogový opičárně mohl poznat potenciální, skutečný autor , že v něm dříme spisovatel….?“ „Jak?“ „Že ji prostě hned vod začátku prokouk a prostě ji ignoroval, prostě se na ni vybod.“ „Aha.“ „No a pak ,že nemyslím na svýho čtenáře , prostě právě naopak, já jsme se jen před Vánocema tím blogovým románem potřeboval trochu připomenout, rozumíš, tak nějak zase na sebe upozornit, aby čtenář na svého guru nezapomněl.“ „No to jsem si všim, v Globusu jsem se přes pyramidy Tvých Povídek o lásce nedostal ani k vepřový konzervě v akci“ „No vidíš, jak favorizuju duši“. /na obou koncích „telefonního drátu „nějakou dobu ticho./ „Stejně si ale Michale myslím , že dvacet tisíc pro tebe nemůže být žádnej peníz, vždyť jen za tenhle blogovej román dostaneš od Magnézie balík“ „Balík, ….tojo, ale té jejich balené vody…..rovnou celou paletu…a to ještě nevím kam ji dám , když v garáži plánujeme ten sekáč“. „Fakt jenom to…?“ „Jo a ještě nějaký USB klíčenky.“ „No vidíš.“ „Hele Kubíku my spolu těch dvacet papírů vyděláme.“ „ A jak?“ „Seš přece právník?“ „No sem , sice šoférující, ale sem“. „Na tenhle případ to bude stačit“. „Jak to myslíš?“. „Hele, my toho Jirouse za tu ránu co mi natáh- zažalujeme a právě vo těch 20 tisíc, jako náhradu za mou újmu.“ „Tak to nevim, z nás nadělá dvacet do Pen-klubu, anebo si vezme Sokola a bude ještě kontrovat, že jsme Heinricha tak idiotsky vykreslili, že jsme skoro až znevážili a zlehčili problém českého neonacismu.“ „Myslíš?“ „Myslím, Sokol je schopen nám na krk hodit ještě popření holokaustu.“ „Čoveče ty nejseš blbej, ale nemyslím si , že tohle Magor udělá, že by se bránil. Jak ho znám , ten u soudu řekne , že dá klidně ještě jednou dvacet litrů , když mi ji bude moct natáhnout ještě jednu.“ „I to je možný.“ „To ne že je možný, ale tutový, ten se touhle kauzou bude ještě chlubit v životopise.“ „Pak jo, pak by to šlo, já to teda sesmolím ten návrh na žalobu-pro tebe grátis, samozřejmě.“ „No to doufám, teď ještě jak uzavřít ten blog-román, to mi dělá ještě starost,tam už se peče, nevěsty se strojí…. a my nic.“ „Míšo-seš tam ještě?“ „No sem.“ „Ty poslouchej, mně napadlo , jak ten román uzavřem“. „No nekecej“ „Že bys jako brnknul Jirkovi Svobodovi, tomu rejžovi, no a ten jako že by to dopsal“ „No a proč zrovna on?“ „No viděls přece jeho „Les mrtvých“,ten čoveče je schopnej pomordovat jedním vrzem celej žebřiňák svatebních hostí“ „No ty vogo to je nápad, Kubíku, ty seš génius, já ho hned volám, ať celou tu románovou bandu nalouhuje do plechovejch sudů a shodí někam do přehrady, teda to bude pecka, to bude závěr, Rejžek už brousí pero, no hlavně ať už mám pokoj, stejně tak jako tak si lidi řeknou, že za vším stojí židobolševická klika“ „Kubule, Kubíku“, chrlí dál chválu s úlevou Vívek, „.. a já myslel , že Mráz přichází z Kremlu.. a von to zatím z Karlovejch Varů.“ „To máš dnes nastejno.“ „Ty lišáku.!!!“ „Ty Michale , já tady dřepím na konečný a už jsem to měl dvakrát objet, no a ty už jseš taky myslím v Pardubicích ne? „Ale houby , hrčíme teprv přes děčínskej most, za chvíli jsme , ale máš pravdu, za chvíli jsem na Chechtově“ „Kde ?“ „Na Smíchově , to my tak pražáci říkáme, cha chá….,.hele Kubíku tak zatím páčko a já tě pozejtří prozvoním, jak seš daleko s tou žalobou na Jirouse, ok?“ „Ano, Míšo, pa, pa, prozvoň“. .

Jaképak copak.


Osobně jsem nebyl proti Julínkovýmregulačním poplatkům.Jejich smysl jsem pochopil.Lidé budou více vážit nutnost čerpání lékařské péče, což přinese úspory pojišťovnám, následně „zisky“ pacientům ve formě nadstandartního chování pojiˇštóven vůči svým klientů.Ono se tak i doopravdy dělo.Z pojišťovny jsem od zavedení regulačních polatků dostal možnost čerpání masáží, plavání, saunovaámí ař do výše 900,-Kč/rok..Já osobně 900,-Kč v lékárnách a u příjmových sester lékařů za rok na poplatcích nenechám.Ceny léků následkem uváženýcch návštěv v lékárnách klesly.Čili defacto jsem na Julínkových regulacích profitoval.Co zlomilo tedy mou víru v Julínkovy regulace?
Bylo to angažmá podnikatelů „Chrenků“ ve zdravortnictví, tedy mužů, jež před regulcemi o zdravotnictví nejevili dosud zájem.Chrenek není sociální „srdcař“, ale byznysmen v oboru na hony zdravotnictví vzdálenému.
Co z těchto skutečností vydedukuje prostý občan?Nic jinéhö, než že „poplatky“ a peníze , které se „druhotně“,jeho uváženým čerpáním lékařské péče v pojišťovnách kumulují, jsou nejspíš dobrým byznysem a ne včechny se asi do zdravotnictví vracejí zpátky.Po 20. letech nejrozmanitějších privatizací, prostý občan prostě nevěří, že na konci řetězce propojených sesterských organizací,by bylo jeho blaho..Panennské ostrovy jsou mu už totiž dávno jiným synonymem , než synonymem blaha a čistoty, čili příslibem skutečnosti, že to s ním nějaký magnát pod nějakou Group,/což foneticky mimo jiné zní jako úder okovanou botou do obličeje/, myslí dobře.
ČSSD teď prostřednictvím „krajských „ darů vrací voličům jejich náklonost.
Zdravotníci a lékárníci pod jinými zřizovateli než kraje volají,,“nekalá konkurence“.Nemusí být, pokud soukromý lélař nabídne pacientovi stejné podmínky jako jeho konkurence.Není ntno pacientovi vracet polatek darovací smlouvou.Lékař je může jen mlčením nechtít.Neumím si představit pacienta, který si u Julínka stěžuje,že od něj nebylo žádáno 30,60,či 90 korun.


Záhumenský Petr, Olomouc



Jaképak copak.


Osobně jsem nebyl proti Julínkovýmregulačním poplatkům.Jejich smysl jsem pochopil.Lidé budou více vážit nutnost čerpání lékařské péče, což přinese úspory pojišťovnám, následně „zisky“ pacientům ve formě nadstandartního chování pojiˇštóven vůči svým klientů.Ono se tak i doopravdy dělo.Z pojišťovny jsem od zavedení regulačních polatků dostal možnost čerpání masáží, plavání, saunovaámí ař do výše 900,-Kč/rok..Já osobně 900,-Kč v lékárnách a u příjmových sester lékařů za rok na poplatcích nenechám.Ceny léků následkem uváženýcch návštěv v lékárnách klesly.Čili defacto jsem na Julínkových regulacích profitoval.Co zlomilo tedy mou víru v Julínkovy regulace?
Bylo to angažmá podnikatelů „Chrenků“ ve zdravortnictví, tedy mužů, jež před regulcemi o zdravotnictví nejevili dosud zájem.Chrenek není sociální „srdcař“, ale byznysmen v oboru na hony zdravotnictví vzdálenému.
Co z těchto skutečností vydedukuje prostý občan?Nic jinéhö, než že „poplatky“ a peníze , které se „druhotně“,jeho uváženým čerpáním lékařské péče v pojišťovnách kumulují, jsou nejspíš dobrým byznysem a ne včechny se asi do zdravotnictví vracejí zpátky.Po 20. letech nejrozmanitějších privatizací, prostý občan prostě nevěří, že na konci řetězce propojených sesterských organizací,by bylo jeho blaho..Panennské ostrovy jsou mu už totiž dávno jiným synonymem , než synonymem blaha a čistoty, čili příslibem skutečnosti, že to s ním nějaký magnát pod nějakou Group,/což foneticky mimo jiné zní jako úder okovanou botou do obličeje/, myslí dobře.
ČSSD teď prostřednictvím „krajských „ darů vrací voličům jejich náklonost.
Zdravotníci a lékárníci pod jinými zřizovateli než kraje volají,,“nekalá konkurence“.Nemusí být, pokud soukromý lélař nabídne pacientovi stejné podmínky jako jeho konkurence.Není ntno pacientovi vracet polatek darovací smlouvou.Lékař je může jen mlčením nechtít.Neumím si představit pacienta, který si u Julínka stěžuje,že od něj nebylo žádáno 30,60,či 90 korun.


Záhumenský Petr, Olomouc



Jaképak copak.


Osobně jsem nebyl proti Julínkovýmregulačním poplatkům.Jejich smysl jsem pochopil.Lidé budou více vážit nutnost čerpání lékařské péče, což přinese úspory pojišťovnám, následně „zisky“ pacientům ve formě nadstandartního chování pojiˇštóven vůči svým klientů.Ono se tak i doopravdy dělo.Z pojišťovny jsem od zavedení regulačních polatků dostal možnost čerpání masáží, plavání, saunovaámí ař do výše 900,-Kč/rok..Já osobně 900,-Kč v lékárnách a u příjmových sester lékařů za rok na poplatcích nenechám.Ceny léků následkem uváženýcch návštěv v lékárnách klesly.Čili defacto jsem na Julínkových regulacích profitoval.Co zlomilo tedy mou víru v Julínkovy regulace?
Bylo to angažmá podnikatelů „Chrenků“ ve zdravortnictví, tedy mužů, jež před regulcemi o zdravotnictví nejevili dosud zájem.Chrenek není sociální „srdcař“, ale byznysmen v oboru na hony zdravotnictví vzdálenému.
Co z těchto skutečností vydedukuje prostý občan?Nic jinéhö, než že „poplatky“ a peníze , které se „druhotně“,jeho uváženým čerpáním lékařské péče v pojišťovnách kumulují, jsou nejspíš dobrým byznysem a ne včechny se asi do zdravotnictví vracejí zpátky.Po 20. letech nejrozmanitějších privatizací, prostý občan prostě nevěří, že na konci řetězce propojených sesterských organizací,by bylo jeho blaho..Panennské ostrovy jsou mu už totiž dávno jiným synonymem , než synonymem blaha a čistoty, čili příslibem skutečnosti, že to s ním nějaký magnát pod nějakou Group,/což foneticky mimo jiné zní jako úder okovanou botou do obličeje/, myslí dobře.
ČSSD teď prostřednictvím „krajských „ darů vrací voličům jejich náklonost.
Zdravotníci a lékárníci pod jinými zřizovateli než kraje volají,,“nekalá konkurence“.Nemusí být, pokud soukromý lélař nabídne pacientovi stejné podmínky jako jeho konkurence.Není ntno pacientovi vracet polatek darovací smlouvou.Lékař je může jen mlčením nechtít.Neumím si představit pacienta, který si u Julínka stěžuje,že od něj nebylo žádáno 30,60,či 90 korun.


Záhumenský Petr, Olomouc



Jaképak copak.


Osobně jsem nebyl proti Julínkovýmregulačním poplatkům.Jejich smysl jsem pochopil.Lidé budou více vážit nutnost čerpání lékařské péče, což přinese úspory pojišťovnám, následně „zisky“ pacientům ve formě nadstandartního chování pojiˇštóven vůči svým klientů.Ono se tak i doopravdy dělo.Z pojišťovny jsem od zavedení regulačních polatků dostal možnost čerpání masáží, plavání, saunovaámí ař do výše 900,-Kč/rok..Já osobně 900,-Kč v lékárnách a u příjmových sester lékařů za rok na poplatcích nenechám.Ceny léků následkem uváženýcch návštěv v lékárnách klesly.Čili defacto jsem na Julínkových regulacích profitoval.Co zlomilo tedy mou víru v Julínkovy regulace?
Bylo to angažmá podnikatelů „Chrenků“ ve zdravortnictví, tedy mužů, jež před regulcemi o zdravotnictví nejevili dosud zájem.Chrenek není sociální „srdcař“, ale byznysmen v oboru na hony zdravotnictví vzdálenému.
Co z těchto skutečností vydedukuje prostý občan?Nic jinéhö, než že „poplatky“ a peníze , které se „druhotně“,jeho uváženým čerpáním lékařské péče v pojišťovnách kumulují, jsou nejspíš dobrým byznysem a ne včechny se asi do zdravotnictví vracejí zpátky.Po 20. letech nejrozmanitějších privatizací, prostý občan prostě nevěří, že na konci řetězce propojených sesterských organizací,by bylo jeho blaho..Panennské ostrovy jsou mu už totiž dávno jiným synonymem , než synonymem blaha a čistoty, čili příslibem skutečnosti, že to s ním nějaký magnát pod nějakou Group,/což foneticky mimo jiné zní jako úder okovanou botou do obličeje/, myslí dobře.
ČSSD teď prostřednictvím „krajských „ darů vrací voličům jejich náklonost.
Zdravotníci a lékárníci pod jinými zřizovateli než kraje volají,,“nekalá konkurence“.Nemusí být, pokud soukromý lélař nabídne pacientovi stejné podmínky jako jeho konkurence.Není ntno pacientovi vracet polatek darovací smlouvou.Lékař je může jen mlčením nechtít.Neumím si představit pacienta, který si u Julínka stěžuje,že od něj nebylo žádáno 30,60,či 90 korun.


Záhumenský Petr, Olomouc











Jaképak copak.


Osobně jsem nebyl proti Julínkovýmregulačním poplatkům.Jejich smysl jsem pochopil.Lidé budou více vážit nutnost čerpání lékařské péče, což přinese úspory pojišťovnám, následně „zisky“ pacientům ve formě nadstandartního chování pojiˇštóven vůči svým klientů.Ono se tak i doopravdy dělo.Z pojišťovny jsem od zavedení regulačních polatků dostal možnost čerpání masáží, plavání, saunovaámí ař do výše 900,-Kč/rok..Já osobně 900,-Kč v lékárnách a u příjmových sester lékařů za rok na poplatcích nenechám.Ceny léků následkem uváženýcch návštěv v lékárnách klesly.Čili defacto jsem na Julínkových regulacích profitoval.Co zlomilo tedy mou víru v Julínkovy regulace?
Bylo to angažmá podnikatelů „Chrenků“ ve zdravortnictví, tedy mužů, jež před regulcemi o zdravotnictví nejevili dosud zájem.Chrenek není sociální „srdcař“, ale byznysmen v oboru na hony zdravotnictví vzdálenému.
Co z těchto skutečností vydedukuje prostý občan?Nic jinéhö, než že „poplatky“ a peníze , které se „druhotně“,jeho uváženým čerpáním lékařské péče v pojišťovnách kumulují, jsou nejspíš dobrým byznysem a ne včechny se asi do zdravotnictví vracejí zpátky.Po 20. letech nejrozmanitějších privatizací, prostý občan prostě nevěří, že na konci řetězce propojených sesterských organizací,by bylo jeho blaho..Panennské ostrovy jsou mu už totiž dávno jiným synonymem , než synonymem blaha a čistoty, čili příslibem skutečnosti, že to s ním nějaký magnát pod nějakou Group,/což foneticky mimo jiné zní jako úder okovanou botou do obličeje/, myslí dobře.
ČSSD teď prostřednictvím „krajských „ darů vrací voličům jejich náklonost.
Zdravotníci a lékárníci pod jinými zřizovateli než kraje volají,,“nekalá konkurence“.Nemusí být, pokud soukromý lélař nabídne pacientovi stejné podmínky jako jeho konkurence.Není ntno pacientovi vracet polatek darovací smlouvou.Lékař je může jen mlčením nechtít.Neumím si představit pacienta, který si u Julínka stěžuje,že od něj nebylo žádáno 30,60,či 90 korun.


Záhumenský Petr, Olomouc

Ni šagu nazad“

Snad si Angela Merkelová po pátečním briefingu v Soči , přese vší svůj diplomatický um uvědomila,že se Rusko svého vlivu v Abcházii a Jižní Osetii nevzdá.Nejde v tomto konfliktu jen o tyto dvě oblasti.Ruský medvěd měl už prostě dráždění“bosou nohou“ dost a ukázal zuby.
Posunování euroamerických figur směrem na Východ se už ruskému medvědu zajedlo./Návštěva Bushe na Ukrajině, kde její prozápadní orientace je jen velmi těsná,NATO-ambice v Gruzii,posvěcení „oddrolení“ části tradičního ruského spojence Srbska o Kosovo,radary v ČR a obranné nosiče v Polsku./To je věru příliš necitlivé šlapání po medvědových tlapách.A tak mrzutý medvěd zabručel,“ni šagu nazad“, čili česky “ni krok zpět“, pro ty , kterým z této ruské věty v originále už dostatečně neběhá mráz po zádech.
Že se ruská mentalita nemohla za dobu od rozpadu SSSR o mnoho změnit, s tím raději počítejme.Nekompromisní tvrdost a rozhodnost s jakou Rusko zasáhlo v Čečně,Osetiji, ale i třeba vůči vnitřnímu teroru,škola, divadlo ,by nás neměli nechávat na pochybách, že „jich mnogo“ a že Rusové na nějakou tu vlastní obětovanou hlavu nehledí.Němci o tom vědí obzvláště své.Rusové se po roce 89 smířili se ztrátou svého vlivu ve Východní Evropě, ale bývalé země SSSR vnímají jako „nárazníkový pás“ a suďme každý zvlášť zda je prozíravé, šlapat po tomto území ruskému medvědu jinak , než diplomatickou botou.


Autor:Záhumenský Petr, Olomouc

ígr Heil.

Letecká společnost Seagel Air by se spíše měla jmenovat tak jak jsem v názvu uvedl.Věc , která se seběhla českým fotbalovýn fanouškům v Basileji po vítězném zápase se Švýcarskem , se nedá nazvat jinak , než sprostota, neomalenost, ale ji lze vidět i jako nějakou směšně hloupou ,nízkou„pomstu“za jedinou vstřelenou branku švýcarskému fotbalovému celku.,Nevím kdo stál za náhradním „ubytováním“ našich turistů v protiatomovém krytu, kde už jen pohled na jeho prostory s uličkou a řadou nad sebou vyštosovaných paland,musí, chtě nechtě každému Čechu na půdě německy mluvícího státu, evokovat osudy našich dědů a jejich anabázi s papundeklovými kufry z doby před více jak šedesáti lety.Nechce se věřit, že v zemi, tak diplomacií proslulé jako je Švýcarsko, se může přihodit lidem jiného státu, něco jako toto faux pas na entou.Není- li na vině Seagel Air ,ale postup švýcarských policejních orgánů, pak na místě je omluva švýcarské diplomacie, jestliže ne , pak na místě je nóta adresovaná švýcarskému ministerstvu zahraničí.I po téměř už dvaceti letech, kdy se český turista smí volně pohybovat v cizině,má stále jěště co objevovat a měnitr si zaběhnutá klišé o té či oné zemi.Tak jako už dnes víme ,že Japonsko nejsou jen na minutu přesné šikanzeny, ale i podivné Nomury, teď nově zjišťujeme, že země renomovaných bank a precizních hodinek může být i místem obyčejných křupanů.
Chtělo by se dokonce bez obalu napsat ,že jakoby ty země pod Alpami byly těmi svými bunkry nějak obsendantně posedlí.Viz Kampusch,Fritzl a teď náš český, občas si poskočící, fotbalový fanoušek.

Autor:Petr Záhumenský,Olomouc

Sígr Heil.

Letecká společnost Seagel Air by se spíše měla jmenovat tak jak jsem v názvu uvedl.Věc , která se seběhla českým fotbalovýn fanouškům v Basileji po vítězném zápase se Švýcarskem , se nedá nazvat jinak , než sprostota, neomalenost, ale ji lze vidět i jako nějakou směšně hloupou ,nízkou„pomstu“za jedinou vstřelenou branku švýcarskému fotbalovému celku.,Nevím kdo stál za náhradním „ubytováním“ našich turistů v protiatomovém krytu, kde už jen pohled na jeho prostory s uličkou a řadou nad sebou vyštosovaných paland,musí, chtě nechtě každému Čechu na půdě německy mluvícího státu, evokovat osudy našich dědů a jejich anabázi s papundeklovými kufry z doby před více jak šedesáti lety.Nechce se věřit, že v zemi, tak diplomacií proslulé jako je Švýcarsko, se může přihodit lidem jiného státu, něco jako toto faux pas na entou.Není- li na vině Seagel Air ,ale postup švýcarských policejních orgánů, pak na místě je omluva švýcarské diplomacie, jestliže ne , pak na místě je nóta adresovaná švýcarskému ministerstvu zahraničí.I po téměř už dvaceti letech, kdy se český turista smí volně pohybovat v cizině,má stále jěště co objevovat a měnitr si zaběhnutá klišé o té či oné zemi.Tak jako už dnes víme ,že Japonsko nejsou jen na minutu přesné šikanzeny, ale i podivné Nomury, teď nově zjišťujeme, že země renomovaných bank a precizních hodinek může být i místem obyčejných křupanů.
Chtělo by se dokonce bez obalu napsat ,že jakoby ty země pod Alpami byly těmi svými bunkry nějak obsendantně posedlí.Viz Kampusch,Fritzl a teď náš český, občas si poskočící, fotbalový fanoušek.

Autor:Petr Záhumenský,Olomouc

Už zas!

Tak už se zdálo, že nám případ Aničky Mauerové alias Barbory Škrlové přestane „blbnout“hlavy.Nebýt týraného Ondry, celá věc zpočátku vypadala jako mučivě napínavá detektivka, kde den co den, stránku co stránku děj dostává nečekané obraty.Pravda, mnozí z nás se „ztratili“v příběhu hned na počátku a věc nejspíš v hlavách vytěsnili jako něco tak nepochopitelného, že je to třeba nechat koni.Má přece větší hlavu.
Ne tak já, člověk od přírody zvědavý a hloubavý.
Ale přiznám se že i já jsem si zpočátku musel malovat na papír“pavouka“ vztahů tohoto příběhu, čili cosi , jako jmenovitý seznam osob a obsazení,nebo-li „kdo je kdo“, což jinak ,dlužno dodat,bývá přece jen v dobrých detektivkách na prvních listech uvedeno.
Po čase, stejně tak rychle jak kauza v celé své podivuhodnosti vzplanula , stejně tak rychle vyhasla.Anička-Barbora Škrlová se sama přihlásila na českém zastupitelství v Kodani, městě slavného pohádkáře Andersenna,v pytlíku předala zastupitelům svůj pramínek vlasů, to za účelem přezkumu DNA a policie u nás doma totožnost Aničky s Barborou potvrdila.
Snímky týraného Ondry , jak se ukázalo, nebyly určeny pro pornografický trh , příběh tak po hříchu ztratil pro veřejnost odér pikantnosti a celá záležitost přestala plnit titulní stránky všech novin.
V našich hlavách jsme zřejmě příběh odsunuli , jako nějaký exces odnože seskupení kolem tzv. „Hnutí Svatého Grálu“ a alespoň já jsem si představoval, že Anička někde na březích Kodaně rozmlouvá s bronzovou sochou víly, jak už by Aničce , této podivuhodně infantilní figuře, docela slušelo.
A už je to tu zas.
Andula ne a ne dát pokoj.Teď ne už v Dánsku, ale pro změnu v Norsku se vydává za syna brněnského dramaturga Fahrnera, který se zná s hercem Skálou, který je rovněž původem z Brna a svou roli už sehrál v prvním díle „O Aničce“.To tehdy, když svou dceru zapůjčoval k soudu, který měl Aničce , domnělému nalezenci bez identity,občanskou identitu přidělit.
/Pozor:Skálu nezaměňovat s postavou Hynka Skály v seriálu „Velmi křehké vztahy“, kterého hraje herec Mejstřík, toho prosím Vás zase nezaměňovat se senátorem -rebelantem Martinem Mejstříkem, který má také kupu dětí, ale snad má na všechny řádné rodné listy.Že si nemůžete vybavit jak vypadá?No přece tak trochu jako ředitel divadla na Vinohradech…..no přece ten.., co žije s tou herečkou, no Veronikou Žilkovou, co má také kupu osvojených dětí, kromě několika vlastních./
Ta Andula nám ale skutečně dává zabrat.Andula, prosím Vás, ne Kordula.
Může se zdát, že brněnští divadelníci přenesli hru do reality.
Aby toho nebylo málo, nechali se teď zaměstnanci brněnského divadla vyfotografovat v počtu 533 kusů, to za účelem zápisu do české knihy rekordů.Jenže co až jich budou miliony.
Prostě Brno chce šlapat Praze na paty, děj se co děj.
/ Všimli jste si prosím Vás toho magického zakončení číslovky 533, číslem 33?Neleží tam snad někde klíč k šifře Mistrů Skály a Fahrnera?/
Snad ne.Tedy proboha doufejme.
Ale pokusme se příběhu dát alespoň nějaký rámec racionality.
Byť odborníci na sekty , tvrdí, že neznají žádnou takovou , která by podobné kousky se záměnou identit prováděla , je obecně známo, že i jiná vyznání si ze svého středu vyberou nějakou malou bytost, kterou posléze prohlasí za vyvolenou, třeba příklad dalajlámy
Brněnští herci, nesjpíš „uvěřili“ že infantilita Barbory Škrlové není samo sebou a , že má „božské“rysy a bylo by přece škoda ponechat takto čistou bytost drsnému světu dospělých.A tak pro své „brněnské jezule“ vyráběli dětské identity, to aby svou svou spasitelku co nejvíc uchránili před „světem zla“.
Na brněnský televizní okruh jsme se byli zvyklí dívat vždycky tak trochu s despektem, ale tohle není špatný kousek. Uznejte.
Nějaké vysvětlení pro jednání režisérů příběhu „O Aničce“, bychom tedy měli.
Na tomto vratkém voru jaké takés racionální jistoty snad nějakou dobu vydržíme.

Autor..Záhumenský Petr, Olomouc.

O poslaneckém obloženém chlebíčku.


Nepatřím k těm k jejichž jedinému politickému argumentu patří ceník v jídelně poslanecké sněmovny.A přece.Rozdíl ceny stravného v poslanecké sněmovně a cena jídla v podhradí je přinejmenším hodný k pozastavení a to už z důvodu , že na tento rozdíl můžeme nahlížet jako na vzdálenost , kterou musí poslancova empatie urazit, aby se do nás-voličů , skutečně vcítila.Že tato vzdálenost je čím dál větší , jaksi všichni v ovzduší cítíme.
Politická elita tak díky svým prebendám , výhodám a výjímkám nemá,ke své škodě/, možnost žít „terén“běžného člověka.
O tomto terénu ovšem rozhoduje.
Čím dál tím více , se nám od politické elity dostává zhruba takové odpovědi, jakou poskytla Marie Antoinetta , těsně před pádem její monarchie, těm k těří za ní přišli se vzkazem , „že lidé nemají chleba“
„Tak ať jedí koláče“, lakonicky tehdy odpověděla.
Znám spoustu vzdělaných lidí, kteří na politiku rezignovali, jako na cosi co nelze ovlivnit , jinak než jednou za čtyři roky a stejně tak jsou v této frekvenci politicky aktivní.Pokud vůbec.
Sám jsem se přistihnul, jak nejrozmanitější kauzy popisované v novinách , dnes už čtu víceméně pro bizarnost celého případu, neočekávaje vůbec od vývoje věci, nějaké uvedení v pořádek.
Je v tom trochu ze smutku nemocného, který ví, že na jeho fleky po těle není léku a tak se alespoň hořce baví tím,jaké vytvářejí skvrny barevná uskupení.Prostě alespoň něco.
Při čtení novin se mi čím dál tím více stává, že se ve mně ozve starý pocit, nápadně podobný pocitu, který jsem míval u čtení Rudého práva.Nečetl jsem jej proto, abych se něco pravdivého dověděl, ale proto abych viděl jak dalece je psané vzdáleno skutečnosti.
Pravdou ovšem je, že po takovém způsobu zábavy si člověk hořce povzdechl „echh….“ ,/jak je to všechno jinak/ a těžce se zvedl ke své každodenní práci.
Netvrdím že dnešní noviny lžou, to ne. V každém případě však zobrazovaná realita má daleko k fungující demokracii, když např.petiční právo nemá jiný význám než právo petici sepsat, bez šance touto peticí něco vymoci.
Kde jsme dnes my, kteří na podzim roku 89 obdivně vzhlíželi k Václavu Havlovi a dušovali se , že nikdy už nedopustí aby v kulisách absurdity kdy žili?
Oprašme v knihovnách zasutý a zaprášený svazeček Havlovy „Moci bezmocných“, /neřehtejte se Vy tam vzadu/, a občansky se napřimme.

Autor:Záhumenský Petr,Olomouc
.

Štěstí filcové deky.

Malý Vendelín Črvrtek měl v pravém slova smyslu z pekla štěstí , když mu tulák z popelnice pomohl.Další novorozenci podobného osudu už zřejmě na bezdomovce spoléhat nemohou.
Zoufalá snaha pražského magistrátu vnutit nálezci malého Čtvrtka štestí azylového domu a filcové deky, skončila skokem z okna obdarovaného.
Dobře to dopadlo.Je živ.
Na uzavřeném oddělení bohnické léčebny , ztuhlým krokem schizofrenních pacientů léčených zpravidla neuroleptiky,pleská pantoflemi po sirých chodbách a společenských místnostech, kde dveře nemají kliky.
Nejsem si zcela jist , zda se mu v tuto chvílu nestýská po rouře teplovodního potrubí, plotně polyesteru a krabici červeného.
Netvrdím,že snaha magistrátu nebyla vedena dobrou vírou. Jen znovu poukázala na složitost duší lidí bez domova, které máme většinou šmahem sklon označovat za existence , které si za svůj osud mohou sami.
Ukázalo se , že ani ne zdaleka.
Snad alespoň na nějaký čas, než se na tulákův osud zapomene, budeme chvíli vnímat své „houmeles“ tak trochu jinak, než jak jsme si už zvykli.

Autor:Záhumenský Petr, Olomouc.

Paroubkovy děti.


Pana Baldýnského mám rád a jeho příspěvky jsou vždy většinou vtipné a obsahující aktuální diskutovaný problém.
Nicméně i on , stejně jako valná část současného mediálního hlasu, považuje za příčinu současného „babyboomu“, silné populační ročníky ročníky 70-let, které se nyní“reprodukují“.Tedy tzv.“Husákovy děti“.
Myslím, že příčinou nynější „porodní kalamity“nejsou silné ročníky 70-let, protože těmto nyní už tlukou „biologické hodiny“a mohly rodit již dříve. Proč tedy až teď?
Silně pochybuji o tom , že by tyto tzv.“ Husákovy děti“náhle prozřely a v rámci pudu sebezáchovy, či občanské odpovědnosti za budoucnost, začaly plodit příští plátce odvodů do důchodové státní pokladny.
Příčiny prudkého nárustu reprodukčního chování vidím jinde.Ostatně mezi nynějšími rodiči i těmi co jsou zatím v „očekávání“, jsou valným procentem zastoupeny nejen „Husákovy děti“, ale i matky dříve narozené, stejně tak jako matky skoro už „sametové“.
Příčinou tohoto boomu je prostá Paroubkova pobídka v podobě 17. tisíc porodného a slušné mateřské.Dovolím si tvrdit, že i ohlášení snížení porodného v rámci reforem tzv.vládního batohu, tento boom ještě popohnalo.Zkrátka slušné porodné chce stihnout každý kdo má ruce, nohy.

Byly-li konečným cílem této Paroubkovy pobídky, děti, pak nic proti tomu.Demografická křivka se konečně otočila.Smutné by ovšem bylo, kdyby cílem rodičů těchto dětí bylo oněch 17.tisíc porodného použitých , pak v rodinném rozpočtu k akutnímu zaplátování nějaké rozpočtové díry,bez valné představy o nastalé odpovědnosti za zplozené dítě.


Autor:Záhumenský Petr.Olomouc.




Paroubkovy děti.


Pana Baldýnského mám rád a jeho příspěvky jsou vždy většinou vtipné a obsahující aktuální diskutovaný problém.
Nicméně i on , stejně jako valná část současného mediálního hlasu, považuje za příčinu současného „babyboomu“, silné populační ročníky ročníky 70-let, které se nyní“reprodukují“.Tedy tzv.“Husákovy děti“.
Myslím, že příčinou nynější „porodní kalamity“nejsou silné ročníky 70-let, protože těmto nyní už tlukou „biologické hodiny“a mohly rodit již dříve. Proč tedy až teď?
Silně pochybuji o tom , že by tyto tzv.“ Husákovy děti“náhle prozřely a v rámci pudu sebezáchovy, či občanské odpovědnosti za budoucnost, začaly plodit příští plátce odvodů do důchodové státní pokladny.
Příčiny prudkého nárustu reprodukčního chování vidím jinde.Ostatně mezi nynějšími rodiči i těmi co jsou zatím v „očekávání“, jsou valným procentem zastoupeny nejen „Husákovy děti“, ale i matky dříve narozené, stejně tak jako matky skoro už „sametové“.
Příčinou tohoto boomu je prostá Paroubkova pobídka v podobě 17. tisíc porodného a slušné mateřské.Dovolím si tvrdit, že i ohlášení snížení porodného v rámci reforem tzv.vládního batohu, tento boom ještě popohnalo.Zkrátka slušné porodné chce stihnout každý kdo má ruce, nohy.

Byly-li konečným cílem této Paroubkovy pobídky, děti, pak nic proti tomu.Demografická křivka se konečně otočila.Smutné by ovšem bylo, kdyby cílem rodičů těchto dětí bylo oněch 17.tisíc porodného použitých , pak v rodinném rozpočtu k akutnímu zaplátování nějaké rozpočtové díry,bez valné představy o nastalé odpovědnosti za zplozené dítě.


Autor:Záhumenský Petr.Olomouc.




Paroubkovy děti.


Pana Baldýnského mám rád a jeho příspěvky jsou vždy většinou vtipné a obsahující aktuální diskutovaný problém.
Nicméně i on , stejně jako valná část současného mediálního hlasu, považuje za příčinu současného „babyboomu“, silné populační ročníky ročníky 70-let, které se nyní“reprodukují“.Tedy tzv.“Husákovy děti“.
Myslím, že příčinou nynější „porodní kalamity“nejsou silné ročníky 70-let, protože těmto nyní už tlukou „biologické hodiny“a mohly rodit již dříve. Proč tedy až teď?
Silně pochybuji o tom , že by tyto tzv.“ Husákovy děti“náhle prozřely a v rámci pudu sebezáchovy, či občanské odpovědnosti za budoucnost, začaly plodit příští plátce odvodů do důchodové státní pokladny.
Příčiny prudkého nárustu reprodukčního chování vidím jinde.Ostatně mezi nynějšími rodiči i těmi co jsou zatím v „očekávání“, jsou valným procentem zastoupeny nejen „Husákovy děti“, ale i matky dříve narozené, stejně tak jako matky skoro už „sametové“.
Příčinou tohoto boomu je prostá Paroubkova pobídka v podobě 17. tisíc porodného a slušné mateřské.Dovolím si tvrdit, že i ohlášení snížení porodného v rámci reforem tzv.vládního batohu, tento boom ještě popohnalo.Zkrátka slušné porodné chce stihnout každý kdo má ruce, nohy.

Byly-li konečným cílem této Paroubkovy pobídky, děti, pak nic proti tomu.Demografická křivka se konečně otočila.Smutné by ovšem bylo, kdyby cílem rodičů těchto dětí bylo oněch 17.tisíc porodného použitých , pak v rodinném rozpočtu k akutnímu zaplátování nějaké rozpočtové díry,bez valné představy o nastalé odpovědnosti za zplozené dítě.


Autor:Záhumenský Petr.Olomouc.




Paroubkovy děti.


Pana Baldýnského mám rád a jeho příspěvky jsou vždy většinou vtipné a obsahující aktuální diskutovaný problém.
Nicméně i on , stejně jako valná část současného mediálního hlasu, považuje za příčinu současného „babyboomu“, silné populační ročníky ročníky 70-let, které se nyní“reprodukují“.Tedy tzv.“Husákovy děti“.
Myslím, že příčinou nynější „porodní kalamity“nejsou silné ročníky 70-let, protože těmto nyní už tlukou „biologické hodiny“a mohly rodit již dříve. Proč tedy až teď?
Silně pochybuji o tom , že by tyto tzv.“ Husákovy děti“náhle prozřely a v rámci pudu sebezáchovy, či občanské odpovědnosti za budoucnost, začaly plodit příští plátce odvodů do důchodové státní pokladny.
Příčiny prudkého nárustu reprodukčního chování vidím jinde.Ostatně mezi nynějšími rodiči i těmi co jsou zatím v „očekávání“, jsou valným procentem zastoupeny nejen „Husákovy děti“, ale i matky dříve narozené, stejně tak jako matky skoro už „sametové“.
Příčinou tohoto boomu je prostá Paroubkova pobídka v podobě 17. tisíc porodného a slušné mateřské.Dovolím si tvrdit, že i ohlášení snížení porodného v rámci reforem tzv.vládního batohu, tento boom ještě popohnalo.Zkrátka slušné porodné chce stihnout každý kdo má ruce, nohy.

Byly-li konečným cílem této Paroubkovy pobídky, děti, pak nic proti tomu.Demografická křivka se konečně otočila.Smutné by ovšem bylo, kdyby cílem rodičů těchto dětí bylo oněch 17.tisíc porodného použitých , pak v rodinném rozpočtu k akutnímu zaplátování nějaké rozpočtové díry,bez valné představy o nastalé odpovědnosti za zplozené dítě.


Autor:Záhumenský Petr.Olomouc.




Paroubkovy děti.


Pana Baldýnského mám rád a jeho příspěvky jsou vždy většinou vtipné a obsahující aktuální diskutovaný problém.
Nicméně i on , stejně jako valná část současného mediálního hlasu, považuje za příčinu současného „babyboomu“, silné populační ročníky ročníky 70-let, které se nyní“reprodukují“.Tedy tzv.“Husákovy děti“.
Myslím, že příčinou nynější „porodní kalamity“nejsou silné ročníky 70-let, protože těmto nyní už tlukou „biologické hodiny“a mohly rodit již dříve. Proč tedy až teď?
Silně pochybuji o tom , že by tyto tzv.“ Husákovy děti“náhle prozřely a v rámci pudu sebezáchovy, či občanské odpovědnosti za budoucnost, začaly plodit příští plátce odvodů do důchodové státní pokladny.
Příčiny prudkého nárustu reprodukčního chování vidím jinde.Ostatně mezi nynějšími rodiči i těmi co jsou zatím v „očekávání“, jsou valným procentem zastoupeny nejen „Husákovy děti“, ale i matky dříve narozené, stejně tak jako matky skoro už „sametové“.
Příčinou tohoto boomu je prostá Paroubkova pobídka v podobě 17. tisíc porodného a slušné mateřské.Dovolím si tvrdit, že i ohlášení snížení porodného v rámci reforem tzv.vládního batohu, tento boom ještě popohnalo.Zkrátka slušné porodné chce stihnout každý kdo má ruce, nohy.

Byly-li konečným cílem této Paroubkovy pobídky, děti, pak nic proti tomu.Demografická křivka se konečně otočila.Smutné by ovšem bylo, kdyby cílem rodičů těchto dětí bylo oněch 17.tisíc porodného použitých , pak v rodinném rozpočtu k akutnímu zaplátování nějaké rozpočtové díry,bez valné představy o nastalé odpovědnosti za zplozené dítě.


Autor:Záhumenský Petr.Olomouc.

Čistému vše čisté.

Předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová se svého času úspěšně ubránila svému odvolání z funkce.Argumentovala tím že své povinnosti řádně plní a za takových okolností, se přece z funkce neodvolává.Ústava sice nemluví o tom za jakých okolností prezident smí, či nesmí soudce odvolat, toto právo mu ale bez výhrady dává.Ústavní soud nicméně odvolání Brožové zrušil a funkci ji vrátil.
Nyní ministr spravedlnosti Pospíšil nechce nic víc ale ani ni méně , než že Brožovou, v souladu se svými právy a povinnostmi, předvolal před kárný soudní senát , aby obhájila deficit v rozpočtu Nejvyššího soudu ve výši 40.milionů korun.
Je úsměvné , že už samo předvolání Brožová chápe jako ministrovu podjatost.Částka 40.milionů není málá,pro tento závazek vůči státu se mnozí musí zdržovat daleko za hranicemi schengenského prostoru , nemluvě už o prostém občanu, dlužnému tři stovky na odpadném, kterého nikdo ani nezve k vysvětlení, pouze mu magistrát stroze oznamuje, že jestliže částka nebude do 14. dní uhrazena, pak tu máš čerte kropáč.
Fascinuje mne, jak předsedkyně Nejvyššího soudu používá ke své obhajobě argumenty, které by se i přestupková komise vysmála.Iva Brožová v zásadě říká, „však tam ti taky neplatí, a nic se jim nestane.“.Vážená paní Brožová, nezlobte se na mne, ale podobnou argumentaci bych si nedovolil uplatnit ani vůči revizoru MHD.
Iva Brožová se před Klausovým odvoláním ze své funkce, dovolávala své čistoty.Pak ministr Pospíšil zcela v souladu se svými právy a povinnostmi, nežádá nic víc a nic méně, než to ,aby svou deklarovanou čistotu doložila.
Jistě , ministr může přimhouřit oko, ale také jej nemůže nikdo vinit z podjatosti, pokud chce vysvětlení v souladu se svými právy.
To by byl přece Kocourkov , kde bylo všechno „tak nějak“, a ten už jsme tady přece dosyta osm minulých let měli.

Autor:Petr Záhumenský, Olomouc.

Čistému vše čisté.

Předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová se svého času úspěšně ubránila svému odvolání z funkce.Argumentovala tím že své povinnosti řádně plní a za takových okolností, se přece z funkce neodvolává.Ústava sice nemluví o tom za jakých okolností prezident smí, či nesmí soudce odvolat, toto právo mu ale bez výhrady dává.Ústavní soud nicméně odvolání Brožové zrušil a funkci ji vrátil.
Nyní ministr spravedlnosti Pospíšil nechce nic víc ale ani ni méně , než že Brožovou, v souladu se svými právy a povinnostmi, předvolal před kárný soudní senát , aby obhájila deficit v rozpočtu Nejvyššího soudu ve výši 40.milionů korun.
Je úsměvné , že už samo předvolání Brožová chápe jako ministrovu podjatost.Částka 40.milionů není málá,pro tento závazek vůči státu se mnozí musí zdržovat daleko za hranicemi schengenského prostoru , nemluvě už o prostém občanu, dlužnému tři stovky na odpadném, kterého nikdo ani nezve k vysvětlení, pouze mu magistrát stroze oznamuje, že jestliže částka nebude do 14. dní uhrazena, pak tu máš čerte kropáč.
Fascinuje mne, jak předsedkyně Nejvyššího soudu používá ke své obhajobě argumenty, které by se i přestupková komise vysmála.Iva Brožová v zásadě říká, „však tam ti taky neplatí, a nic se jim nestane.“.Vážená paní Brožová, nezlobte se na mne, ale podobnou argumentaci bych si nedovolil uplatnit ani vůči revizoru MHD.
Iva Brožová se před Klausovým odvoláním ze své funkce, dovolávala své čistoty.Pak ministr Pospíšil zcela v souladu se svými právy a povinnostmi, nežádá nic víc a nic méně, než to ,aby svou deklarovanou čistotu doložila.
Jistě , ministr může přimhouřit oko, ale také jej nemůže nikdo vinit z podjatosti, pokud chce vysvětlení v souladu se svými právy.
To by byl přece Kocourkov , kde bylo všechno „tak nějak“, a ten už jsme tady přece dosyta osm minulých let měli.

Autor:Petr Záhumenský, Olomouc.

Body ve prospěch dlužníka.


Se současným volání po regulaci práce exekutorů je to jako s dodatečnou korekcí bodového systému silničního zákona.
Dokud byla pravidla tvrdá, nehodovost prudce klesala, po té co se začalo mluvit o tom, že hranice přesných 50km/h ve městě, je příliš ostrá a že je „těžké“ ji dodržet a posouzení přestupku se nechalo na benevolenci policistů, pak řidič uvažuje takto:. „ Tak ono, uvidím na jakýho policajta narazím , a nějak to ukecám“. Toto změkčení jasné hranice přirozeně přineslo navýšení nehodovosti..
Přičemž dodržet padesátku není nijak složité, pokud jedu pro jistotu raději čtyřicet.
S exekutory je to stejné.Léta jsme slyšeli , jak těžké a prakticky nemožné je vymoci pohledávku ve výši tří set korun.Po té co se nad nezaplacením tří stovek začala vznášet hrozba nákladu na exekuční usnesení , příkaz a rozhodnutí o dražbě majetku, platební morálka se valem zlepšila.

Co přinese změkčení pravidel pro vymáhání pohledávek je všem jasné.

Vrátí se čas, kdy mi jeden člověk řekl.:“Vážený pane , s upomínkami na své závazky do patnácti stovek, doma s úsměvem tapetuju.“.


Autor:Záhumenský Petr, Olomouc


Body ve prospěch dlužníka.


Se současným volání po regulaci práce exekutorů je to jako s dodatečnou korekcí bodového systému silničního zákona.
Dokud byla pravidla tvrdá, nehodovost prudce klesala, po té co se začalo mluvit o tom, že hranice přesných 50km/h ve městě, je příliš ostrá a že je „těžké“ ji dodržet a posouzení přestupku se nechalo na benevolenci policistů, pak řidič uvažuje takto:. „ Tak ono, uvidím na jakýho policajta narazím , a nějak to ukecám“. Toto změkčení jasné hranice přirozeně přineslo navýšení nehodovosti..
Přičemž dodržet padesátku není nijak složité, pokud jedu pro jistotu raději čtyřicet.
S exekutory je to stejné.Léta jsme slyšeli , jak těžké a prakticky nemožné je vymoci pohledávku ve výši tří set korun.Po té co se nad nezaplacením tří stovek začala vznášet hrozba nákladu na exekuční usnesení , příkaz a rozhodnutí o dražbě majetku, platební morálka se valem zlepšila.

Co přinese změkčení pravidel pro vymáhání pohledávek je všem jasné.

Vrátí se čas, kdy mi jeden člověk řekl.:“Vážený pane , s upomínkami na své závazky do patnácti stovek, doma s úsměvem tapetuju.“.


Autor:Záhumenský Petr, Olomouc

Sláva!

Dalo se očekávat, že po úspěšném tažení odborů boleslavské škodovky , kdy jednota, a neústupnost dosáhly svého cíle, nenechá na sebe tento příklad dlouho čekat k zopakování.
A vida.14 dní po té ,se do Prahy sjelo na deset tisíc studentů aby hlasitě sdělili sůj postoj ke státnímm maturitám
A zase: podařilo se prosadit to maximálně možné, čili předložit jejich požadavky k jednání v parlamentě o odložení těchto maturit o dva roky.Ne, neusmívej te se../ Vyházím z toho, že poslanec nemá zájem na rajčeti na svém saku a tak nepochybuji o tom, že přání studentů se naplní i de iure/ .
Skandující lidé ulicích, mávající ručně malovanými, neumělými, ale o to výmluvnějšími transparenty , mohou působit jako něco děsivého a nepřístojného.
Ale není tomu tak.Konečně se zdá že česká demokracie chytá druhý dech.
Patnáct let jsme věřili,že ten člověk, který na nás kyne kopretinou z volebního plakátu, bude skutčně slyšet na naše potřeby , než jsme pochopili, že jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.
Zoufalá, ani ne desetiprocentní účast účast na přerovských senátních volbách je toho dokladem.
Nějaký čas , obzvláště v době dlouhých povolebních vyjednávání , se mohlo zdát, že lidé rezignovali na politiku vůbec a stáhnou se do postoje : „na vlastním písečku“.
Ale není tomu tak a je to dobře.Dvě akce, čili škodováci+studenti ukázaly, kudy vede cesta a je jasné, že lidé budou svou nespokojenost demonstrovat už ne přes petici, kterou mluvčí nějakého ministerstva, večer dementuje, jako že ji sice „rozumí“, ale že postoj ministerstva je neměnný, ale slyšitelněji.
Hluk dopadajících svačin na okna ministryně Kupčové mají prostě jiný zvuk , než nesmělé zanechání petice na vrátnici ministerstva.
Ministryně oznámila studentům, že je „potěšena, tím , že dokázali vyjádřit svůj názor“.
Nevím zda byla skutečně potěšena kusem svačiny ,který ji zasáhl, nicméně o tom , že „uslyšela“, aniž třeba nebyla připravena naslouchat, jsem přesvědčen.
Do české politiky , se dostává nový fenomén,“masové protesty“, poněkud už tvrdšího kalibru.A je to dobře.Demokratické mantinely jsou nastaveny a tak zápasu o to, co vlastně lidé po své politické reprezentaci chtějí, nic nebrání.
Málem bych na Čechy zanevřel jako na lhostejné pitomce.Já blb.


Autor:Petr Záhumenský, Olomouc
.


Sláva!

Dalo se očekávat, že po úspěšném tažení odborů boleslavské škodovky , kdy jednota, a neústupnost dosáhly svého cíle, nenechá na sebe tento příklad dlouho čekat k zopakování.
A vida.14 dní po té ,se do Prahy sjelo na deset tisíc studentů aby hlasitě sdělili sůj postoj ke státnímm maturitám
A zase: podařilo se prosadit to maximálně možné, čili předložit jejich požadavky k jednání v parlamentě o odložení těchto maturit o dva roky.Ne, neusmívej te se../ Vyházím z toho, že poslanec nemá zájem na rajčeti na svém saku a tak nepochybuji o tom, že přání studentů se naplní i de iure/ .
Skandující lidé ulicích, mávající ručně malovanými, neumělými, ale o to výmluvnějšími transparenty , mohou působit jako něco děsivého a nepřístojného.
Ale není tomu tak.Konečně se zdá že česká demokracie chytá druhý dech.
Patnáct let jsme věřili,že ten člověk, který na nás kyne kopretinou z volebního plakátu, bude skutčně slyšet na naše potřeby , než jsme pochopili, že jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.
Zoufalá, ani ne desetiprocentní účast účast na přerovských senátních volbách je toho dokladem.
Nějaký čas , obzvláště v době dlouhých povolebních vyjednávání , se mohlo zdát, že lidé rezignovali na politiku vůbec a stáhnou se do postoje : „na vlastním písečku“.
Ale není tomu tak a je to dobře.Dvě akce, čili škodováci+studenti ukázaly, kudy vede cesta a je jasné, že lidé budou svou nespokojenost demonstrovat už ne přes petici, kterou mluvčí nějakého ministerstva, večer dementuje, jako že ji sice „rozumí“, ale že postoj ministerstva je neměnný, ale slyšitelněji.
Hluk dopadajících svačin na okna ministryně Kupčové mají prostě jiný zvuk , než nesmělé zanechání petice na vrátnici ministerstva.
Ministryně oznámila studentům, že je „potěšena, tím , že dokázali vyjádřit svůj názor“.
Nevím zda byla skutečně potěšena kusem svačiny ,který ji zasáhl, nicméně o tom , že „uslyšela“, aniž třeba nebyla připravena naslouchat, jsem přesvědčen.
Do české politiky , se dostává nový fenomén,“masové protesty“, poněkud už tvrdšího kalibru.A je to dobře.Demokratické mantinely jsou nastaveny a tak zápasu o to, co vlastně lidé po své politické reprezentaci chtějí, nic nebrání.
Málem bych na Čechy zanevřel jako na lhostejné pitomce.Já blb.


Autor:Petr Záhumenský, Olomouc
.

Sbírka známek/erot.povídka/
Potkal jsem ve městě kolegu,rovněž filatelistu jako já.Známe se léta.Pracuje jako právník v jedné malé firmě a koníčkem a láskou jsou mu jako i mně, známky. Věřte!Známky!To není o tom, že dáte dohromady pět vlaštovek a pět zebřiček, ale víte, to je rozkoš hledat. Snažit se najít pro tu či onu známku zařazení,srovnání, a ta rozkoš pokud se vám podaří objevit něco neznámého, neobvyklého dosud nepublikovaného. Kdepak, tvrdím, že sběratelství a ona rozkoš z hledání je takový malý orgasmus. Kolega nebyl sám, měl s sebou svou mladou, asi tak šestnáctiletou vnučku. Byly prázdniny a tak ji vzal na zmrzlinu a že jí za to vysvědčení koupí jak jinak –mobilní telefon. Stáli jsme s kolegou na tramvajovém ostrůvku a probírali aktuality z filatelistického světa. Řeč se točila okolo chystané oblastní výstavy , recenzí na katalog místního filatelisty. No, zkrátka, jak už to mezi sběrateli bývá. Maličká se zatím promenovala po tramvajovém ostrůvku. Procházela se po ostrůvku a koketně dětsky a hravě kladla při každém kroku nohu před špičku a poté, zase koketně předsunula levou nohu před pravou špičku. Jako na kladině.Anebo jako když milenci jdou po kolejích. Jeden jde po hraně koleje a druhý jej dětsky vede. No , zkrátka taková ta kočkovaná.Celá její promenáda měla působit jako by nezištně. Bez nějakého citového zisku na okolí. Tuto naoko lhostejnost ovšem u žen dobře známe. Je prvním písmenem abecedy svádění. Drobný zvednutý nosík,nádherně klenuté čelo a už pevná ňadra s ženským dekoltem.Ochlupené podpaždí a ty půlky při chůzi jako dvě sametová chlapecká jablíčka.Ó bože, bolesti, běda, běda mi.Anebo ty překrásné bambulky jejich prstíčků na noze. Anebo to nebyly prstíčky,ale růžové ,cucavé žužu bonbonky. A na jednom,poslyšte, symptom malé sexuální regrese, jak by řekl Freud, tedy perverzity. Na jednom malém článku onoho prstíčku měla totiž , poslyšte, jako malý okov- stříbrný prstýnek.
Kolega si všimnul, že mám potíže se soustředit na téma –hlubotisku používaného u rakouských známek, už před rokem 1900. Ale zdálo se , že mi rozumí, dokonce jako bych na něm pozoroval, že je pyšný.

Tramvaj zaskřípala v zatáčce a s žuchnutím před námi rozevřela dveře.Nastoupili jsme. Pokračovali jsme s kolegou ve své vášni. Maličká stála trochu jako rozmazlené děcko , s jednou rukou na madle a nechala sebou smýkat tramvají sem a tam, snad aby jí kozičky bez podprsenky poskakovaly o to víc.V jedné zatáčce se dokonce ,aby udržela rovnováhu, postavila proti tyči v mále kopulační pozici.Pak cosi vyťukávala do nového mobilu. To vše s maličko ohrnutým , dolním , perleťovým rtem. Sem tam jako by si nehlučně pohvizdovala, pak jemně nakláněla hlavu ze strany na stranu ,snad do jekéhosi hudebního rytmu. Snad skupiny TATU.Nevím. Mobilním telefonem obratně v jedné ruce manipulovala a občas na mne vzhlédla oním delším pohledem zpoza svých namalovaných krásných očiček. Mobilem manipulovala skutečně zručně , místy jím jako by vyzývavě pokynula směrem ke mě. Úplně jako by dávala najevo , že podobně se umí mazlit i s penisem. Proč by se u toho jinak tolik usmívala? A zase se vrátila jako by nic ke svým SMS a nehlučně s pusinkou do červeného kroužku si pohvizdovala.
„Ty a víš co“, vyhrkl ze sebe kolega asi dvě stanice před cílovou zastávkou.“Já bych Ti to rád ukázal, máš chvilku času, myslím ty známky co jsem koupil ve Vídni.Já jsem prostě tady ten typ řádkovýho zoubkování u těch olivových 20 –ti krejcarovek v žádným katalogu nenašel.Ani u Zumstaina, ani u Michella. Ten je přece jen u korunovek. Nechceš se jít na to teď podívat. Máš čas.?“ Čas jsem měl. Maličká po mně , jako by vítězoslavně sklouzla očima, naposledy vytvořila obratně v ústech se žvýkačky bublinu, nechala ji splasknout a obratným ,něžným jazýčkem schovala žvýkačku dovnitř. Asi jakoby chtěla říct O.K.Vypnula mobil a kouzelným elegantním pohybem jej rutinně vsunula do kapsy. Být tak tou žvýkačkou!!! Ale to už jsme vystupovali. Kolega nadále v zápalu sběratelské vášně, takže jsme si s maličkou mohli po cestě ještě asi dvakrát vyměnit dlouhé pohledy. Odemkl dveře a z police v předsíni vzal štos dopisů.“No, já Tě tady teď chvilku nechám,já musím ještě s korespondencí na poštu, to víš člověk pro práci ani nemá na vlastní korespondenci jindy čas než v sobotu. Alba jsou na stole, lupu víš kde mám a katalogy najdeš taky, nejsi mne poprvé. Monika Tě uvaří čaj, že Mončo?“Jo,jo“ řekla Monča , sama evidentně tou nastalou situací překvapená.“ Já jsem za chvilku zpátky.“ Osaměl jsem náhle vtom vážném tichu jeho pokoje. Rozhlédl jsem se po něm. . Vždycky mi spíš připomínal svou vážnou důstojností pracovnu Sigmunda Freuda, než staromládenecký pokoj právníka , či filatelisty. Těžký dubový stůl s vřetenovitě řezanýma nohama., kvalitní perský koberec už trochu cítit léty. Na stole lampa na zlaceném stojanu s širokým zeleným stínítkem , které se říká žargonem“bankéřka“, a v rohu místnosti křeslo s rokokově květinovým motivem . U něj jak jinak, stojanová lampa čtenářská. Přivřel jsem oči a představoval jsem si sebe sama v podzimním pozdním melancholickém odpoledni v tomto křesle se šálkem zlatavého „Earl Greye“, s rozevřenou , ukazovákem založenou překrásnou knihou. Podzimní purpurové červánky za oknem, pach zrajících jablek a páleného listí. Ó naše staromládenecké slasti , buďte velebeny, povzdychl jsem si v duchu. Jste vykoupeny krutou samotou,ale ženatý o těchto slastech nemá potuchy. „Hmmmhhhhm.“ , vrátila mne maličká do přítomnosti.“ strejdo já ti nesu ten čaj“.Otevřel jsem prudce oči. Ve dveřích stála maličká už napůl skrýtá za veřejemi, snad už napůl nahá.“ Jo a snad Ti nepřipadne nevhodné, když se budu sprchovat, jsem z toho města nějaká u-ca-pr-ta-ná.“ Slovo ucaprtaná řekla slabikovaně a nahlas jako by mne chtěla upozornit, že dobře ví o tomto nespisovném tvaru, ale přesto, že si nebude přede mnou dělat nějaké násilí a bude mluvit tak jak je zvyklá. Alespoň takto jsem tomuto gestu porozumněl. „No jo“, řekl jsem automaticky aniž jsem si snad uvědomil plně obsah těch slov. Znovu jsem slastí přivřel oči. . Kolem mne ve vážných kožených vazbách řady knih se zlatou ořízkou. Nejrozmanitější právní sborníky, zákoníky, řecké, právo, římské právo, četl jsem na hřbetech. Některé cizojazyčné, v řečtině, latině , staré němčině.Ehh…..Posadil jsem se ztěžka za stůl. .Posadil jsem se za stůl a rozsvítil lampu“bankéřku“,/ ano ta s tím podlouhlým ztmavě zeleným stínítkem/, vzal jsem do ruky lupu s pinzetou a bral jednoho Františka Josefa za druhým . „Ucaprtaná, ucaprtaná, „pobrukoval jsem si a prohlížel úhledně srovnané řady korunových a krejcarových rakousko-uherských emisí. „Ucaprtaná……!“ V koupelně zatím pleskala o voda, tu o tělo, tu o zeď , sem tam jí vypadla zřejmě s prcha z rukou , ozval se dutý úder a vzápětí malé zasakrování.. Pak náhle proud vody ustal,. Bylo slyšet tření froté ručníku o tělo a něžné úlevné vzdechy. Sprcha v takovém vedru musela být opravdovou balzámem, povzdechl jsem si. Náhle mi důstojný plnovous stařičkého mocnáře zmizel před očima a dostavila se palčivá představa nahého mlaďoučkého tělíčka jistě při té frotáži s nohou opřenou o hranu vany a s malými prstíky s potlučeným lakem. Ano maličká holčička, ještě nám v botičkách zakopává. Teď se snad cípem ručníku otírá mezi kostrčí a půlkami a teď snad dokonce přímo mezi nimi a těší se na pohlazení kočičky, byť vlastníma ručkama. „Ne,není přece možné aby na mne v tuto chvíli nemyslela, kdybych jí byl přece protivný celé koupání by odložila a třeba se po uvaření čaje vytratila s omluvou někam za kamarádkou. Ctihodní porotci, frigidní porotkyně, volá bolestně Nabokov ve svém románu Lolita, Sudtě mne. Rozhodl jsem se pro vabank. Vejdu do koupelny a otevřu dveře,-pohled na její nahé tělo tak nemohu minout. Omluvím se že jsem zapomněl zaklepat. Kdybych zaklepal, řekla by moment, ale to už by na sebe stihnula obléknout župan. I kdyby mne vyhodila svedu vše na svou známou roztržitost a na to že jsem zapomněl zaklepat. Otevřel jsem dveře. Stala tak jak jse si ji vysnil, i když to tak v životě většinou nebývá. Otočená zády třela si jednu půlku a pak druhou. Jen se ohlédla aniž se snažila zakrýt. „Ale strejdo,…..no tááák……ccccccc, to je bonton.““ Ale jo no jo, jenom jsem si potřeboval omýt ruce od prachu , promiň , zapomněl jsem zaklepat. Naoko jsem odvracel hlavu , přesto spokojen.
Bral jsem za kliku koupelny ale pořád jsem mněl dojem, že onen její „odpor“ je jenom tím správným ženským odporem ,který je výzvou ke zdolaní. Mohl jsem se ale mýlit, a pro jistotu doopravdy zmáčknul kliku k odchodu. „ To bylo všecko?“ řekla skoro rozkazovačně. Otočil jsem se. Nechala ze sebe sklouznout župan a zůstala jako Botticeliho Venuše jež vystoupila z vln. Mladá ,krásná plná. Trošku se rozkročila, snad aby mne povzbudila. „No tak, mám snad začínat já, vždytˇby si moh bejt můj táta. „
Padl jsem jí kolem krku a zcela neesteticky jsme se svalili oba na zem. Rozevřela svoje sametová stehna a stiskla moji kostnatou nohu v tesilových kalhotách. „Ctihodní porotci, frigidní porotkyně“!!!.Nedbal jsem namočených loktů svého saka v růžové pěnové koupelnové podložce. Přejel jsem špičkou jazyka po jejím sametovém oušku a jako malinu utrhl červenou klipsu kterou si už stačila nasadit. Zmáčknul jsem její tuhé maličké prsy. „Víc miláčku,kousni víc, to mě vzrušuje, třeba mi je i rozkousej, prosím.“ Prstem jsem tátovsky hladil její dívčí broskvičku a jejího malého rostoucího šulínka.Ahnahhhhah .ještě Víc pusinko. Nějakou niveou umístěnou na rohu vany jsem ji navlhčeným prstem jemně hladil kolem konečníku. „Oh dovnitřneeeheeeh, šeptala slastně a nejistě.“Neboj miláčku jenom na kousíček. Uvolni se pusinko. Ještě chvilku jsem kroužil kolem její rozkošné prdelky, řiťky, otvůrku hodného vylízání, zulíbání a pak jsem špičku prstu opřel o pružnou jamku jejího konečníku. Nic víc. Trošičku zavrněla, ale spíš zavzlykala jako mimino. Dva prstíčky jsem jí vsunul do buchtičky, třetí jako malý píst do prdelky“Nhaaaahhhah…..Ještě , mrdej mi prdelku prosím, olízej mi ji chlapečku, mrdej, prcej, ošukej mně, já ti ho vykouřím.vyslovení slova „HO“ ji tak trochu samou polekalo. Uvolnil jsem naběhlý ocas z kalhot. Rozběhl se silou jakou hasiči na venkovských přehlídkách rozmotávají hadice. Udeřil sebou o stěnu vany jako hadice od pračky. Naběhlé, silné, krvavé memento mé samoty.. Mohl jsem ji jím zfackovat. Měl jsem na to chuť. Byl pevný a pružný.
Sála a cucala mi s chutí ocas a já jsem zůstal němý zabořený jazykem, nehybný, mezi jejími půlkami. Byl jsem tichý, Byl jsem u cíle. Bylo, to ticho vojáka , který po dlouhé cestě padl do trávy a už odmítá jít, protože slast, kterou mu toto padnutí poskytlo je pro něj v té chvíli vším. Nic už nechce, po ničem víc už netouží. Nedbá následků. Chce jen aby ten okamžik byl věčný a poslední.
„ Hmmmnh,dovnitř prosím ,prosím“, řekla a odněkud z proutěného košíku na barevné gumičky tampony, odlakovače a jiná ženská tajemství, vytáhla prezervativ. Zkoušel jsem jej prsty odrhnout. „Ukaž…“,vzala mi jej z ruky a obratně natáhla na ocas a zálibně si své dílo prohlížela.Asi tak jako když matka malému dítěti nasazuje čepici.“Poohhhooooď už pusinko, prosím“. Uchopil jsem svůj kyj za kořen jako kovář palici a cíp svého saka odhrnul jako kovář svou zástěru.“ Tak pojď už ty kurvo, ty mrdaleno. „ Chvilku ji dráždil na poštěvačku. Pysky se doširoka a úhledně rozevřely jako záclonky růžového pokojíčku. .Pohdddddddd´ už. ˇ“ Tak mi prohrábni pytel a polaskej prdelku, když já jsem ti to taky dělal.“, požadoval jsem výměnou. Pohladila mi pytel , dvěma prsty nahmatala otvor řiti a zvědavě jej ohmatávala… Ahhhahahahah. Ty hajzle…….jeden…….Pojd, už mrdejme., řekla skoro dětsky skoro jakoby „spinkejme“ Zasunul jsem ocas a vychutnával rytmus drbačky jakou jsem už dlouho nezažil. Mrdali jsme, drbali, třeli o sebe jako děti, cucali se střídavě na prdelkách, šulincích a pak znovu ústy a divoce jazyky. To nejlepší jsem si ale nechal na konec. Objal jsem rukama její jablíčka půlek , přičemž jsem jedním prstem hladil otvůrek řiti. „Ale dovnitřř, nenene, až nakonec.“ Několikrát jsem ji ještě projel kundu svým ocasem jak širokým tak dlouhým a už to šlehalo jak protržená přehrada. Ahhhahahahahahahahahah. Křičela.Já taky. Při třetím kopulačním stahu jsem ji jemně vsu- nul prst své ruky do konečníku. Ahahahahahahahh. Teď už vzdychala spíš uspokojením než překvapením . Zuřivě jsme se začali líbat, jakoby bychom si oba chtěli navzájem ještě dodatečně sdělit, že to nebyl jen sex, ale že je to láska. ------


autor: Petr Záhumenský, Olomouc

Sbírka známek/erot.povídka/
Potkal jsem ve městě kolegu,rovněž filatelistu jako já.Známe se léta.Pracuje jako právník v jedné malé firmě a koníčkem a láskou jsou mu jako i mně, známky. Věřte!Známky!To není o tom, že dáte dohromady pět vlaštovek a pět zebřiček, ale víte, to je rozkoš hledat. Snažit se najít pro tu či onu známku zařazení,srovnání, a ta rozkoš pokud se vám podaří objevit něco neznámého, neobvyklého dosud nepublikovaného. Kdepak, tvrdím, že sběratelství a ona rozkoš z hledání je takový malý orgasmus. Kolega nebyl sám, měl s sebou svou mladou, asi tak šestnáctiletou vnučku. Byly prázdniny a tak ji vzal na zmrzlinu a že jí za to vysvědčení koupí jak jinak –mobilní telefon. Stáli jsme s kolegou na tramvajovém ostrůvku a probírali aktuality z filatelistického světa. Řeč se točila okolo chystané oblastní výstavy , recenzí na katalog místního filatelisty. No, zkrátka, jak už to mezi sběrateli bývá. Maličká se zatím promenovala po tramvajovém ostrůvku. Procházela se po ostrůvku a koketně dětsky a hravě kladla při každém kroku nohu před špičku a poté, zase koketně předsunula levou nohu před pravou špičku. Jako na kladině.Anebo jako když milenci jdou po kolejích. Jeden jde po hraně koleje a druhý jej dětsky vede. No , zkrátka taková ta kočkovaná.Celá její promenáda měla působit jako by nezištně. Bez nějakého citového zisku na okolí. Tuto naoko lhostejnost ovšem u žen dobře známe. Je prvním písmenem abecedy svádění. Drobný zvednutý nosík,nádherně klenuté čelo a už pevná ňadra s ženským dekoltem.Ochlupené podpaždí a ty půlky při chůzi jako dvě sametová chlapecká jablíčka.Ó bože, bolesti, běda, běda mi.Anebo ty překrásné bambulky jejich prstíčků na noze. Anebo to nebyly prstíčky,ale růžové ,cucavé žužu bonbonky. A na jednom,poslyšte, symptom malé sexuální regrese, jak by řekl Freud, tedy perverzity. Na jednom malém článku onoho prstíčku měla totiž , poslyšte, jako malý okov- stříbrný prstýnek.
Kolega si všimnul, že mám potíže se soustředit na téma –hlubotisku používaného u rakouských známek, už před rokem 1900. Ale zdálo se , že mi rozumí, dokonce jako bych na něm pozoroval, že je pyšný.

Tramvaj zaskřípala v zatáčce a s žuchnutím před námi rozevřela dveře.Nastoupili jsme. Pokračovali jsme s kolegou ve své vášni. Maličká stála trochu jako rozmazlené děcko , s jednou rukou na madle a nechala sebou smýkat tramvají sem a tam, snad aby jí kozičky bez podprsenky poskakovaly o to víc.V jedné zatáčce se dokonce ,aby udržela rovnováhu, postavila proti tyči v mále kopulační pozici.Pak cosi vyťukávala do nového mobilu. To vše s maličko ohrnutým , dolním , perleťovým rtem. Sem tam jako by si nehlučně pohvizdovala, pak jemně nakláněla hlavu ze strany na stranu ,snad do jekéhosi hudebního rytmu. Snad skupiny TATU.Nevím. Mobilním telefonem obratně v jedné ruce manipulovala a občas na mne vzhlédla oním delším pohledem zpoza svých namalovaných krásných očiček. Mobilem manipulovala skutečně zručně , místy jím jako by vyzývavě pokynula směrem ke mě. Úplně jako by dávala najevo , že podobně se umí mazlit i s penisem. Proč by se u toho jinak tolik usmívala? A zase se vrátila jako by nic ke svým SMS a nehlučně s pusinkou do červeného kroužku si pohvizdovala.
„Ty a víš co“, vyhrkl ze sebe kolega asi dvě stanice před cílovou zastávkou.“Já bych Ti to rád ukázal, máš chvilku času, myslím ty známky co jsem koupil ve Vídni.Já jsem prostě tady ten typ řádkovýho zoubkování u těch olivových 20 –ti krejcarovek v žádným katalogu nenašel.Ani u Zumstaina, ani u Michella. Ten je přece jen u korunovek. Nechceš se jít na to teď podívat. Máš čas.?“ Čas jsem měl. Maličká po mně , jako by vítězoslavně sklouzla očima, naposledy vytvořila obratně v ústech se žvýkačky bublinu, nechala ji splasknout a obratným ,něžným jazýčkem schovala žvýkačku dovnitř. Asi jakoby chtěla říct O.K.Vypnula mobil a kouzelným elegantním pohybem jej rutinně vsunula do kapsy. Být tak tou žvýkačkou!!! Ale to už jsme vystupovali. Kolega nadále v zápalu sběratelské vášně, takže jsme si s maličkou mohli po cestě ještě asi dvakrát vyměnit dlouhé pohledy. Odemkl dveře a z police v předsíni vzal štos dopisů.“No, já Tě tady teď chvilku nechám,já musím ještě s korespondencí na poštu, to víš člověk pro práci ani nemá na vlastní korespondenci jindy čas než v sobotu. Alba jsou na stole, lupu víš kde mám a katalogy najdeš taky, nejsi mne poprvé. Monika Tě uvaří čaj, že Mončo?“Jo,jo“ řekla Monča , sama evidentně tou nastalou situací překvapená.“ Já jsem za chvilku zpátky.“ Osaměl jsem náhle vtom vážném tichu jeho pokoje. Rozhlédl jsem se po něm. . Vždycky mi spíš připomínal svou vážnou důstojností pracovnu Sigmunda Freuda, než staromládenecký pokoj právníka , či filatelisty. Těžký dubový stůl s vřetenovitě řezanýma nohama., kvalitní perský koberec už trochu cítit léty. Na stole lampa na zlaceném stojanu s širokým zeleným stínítkem , které se říká žargonem“bankéřka“, a v rohu místnosti křeslo s rokokově květinovým motivem . U něj jak jinak, stojanová lampa čtenářská. Přivřel jsem oči a představoval jsem si sebe sama v podzimním pozdním melancholickém odpoledni v tomto křesle se šálkem zlatavého „Earl Greye“, s rozevřenou , ukazovákem založenou překrásnou knihou. Podzimní purpurové červánky za oknem, pach zrajících jablek a páleného listí. Ó naše staromládenecké slasti , buďte velebeny, povzdychl jsem si v duchu. Jste vykoupeny krutou samotou,ale ženatý o těchto slastech nemá potuchy. „Hmmmhhhhm.“ , vrátila mne maličká do přítomnosti.“ strejdo já ti nesu ten čaj“.Otevřel jsem prudce oči. Ve dveřích stála maličká už napůl skrýtá za veřejemi, snad už napůl nahá.“ Jo a snad Ti nepřipadne nevhodné, když se budu sprchovat, jsem z toho města nějaká u-ca-pr-ta-ná.“ Slovo ucaprtaná řekla slabikovaně a nahlas jako by mne chtěla upozornit, že dobře ví o tomto nespisovném tvaru, ale přesto, že si nebude přede mnou dělat nějaké násilí a bude mluvit tak jak je zvyklá. Alespoň takto jsem tomuto gestu porozumněl. „No jo“, řekl jsem automaticky aniž jsem si snad uvědomil plně obsah těch slov. Znovu jsem slastí přivřel oči. . Kolem mne ve vážných kožených vazbách řady knih se zlatou ořízkou. Nejrozmanitější právní sborníky, zákoníky, řecké, právo, římské právo, četl jsem na hřbetech. Některé cizojazyčné, v řečtině, latině , staré němčině.Ehh…..Posadil jsem se ztěžka za stůl. .Posadil jsem se za stůl a rozsvítil lampu“bankéřku“,/ ano ta s tím podlouhlým ztmavě zeleným stínítkem/, vzal jsem do ruky lupu s pinzetou a bral jednoho Františka Josefa za druhým . „Ucaprtaná, ucaprtaná, „pobrukoval jsem si a prohlížel úhledně srovnané řady korunových a krejcarových rakousko-uherských emisí. „Ucaprtaná……!“ V koupelně zatím pleskala o voda, tu o tělo, tu o zeď , sem tam jí vypadla zřejmě s prcha z rukou , ozval se dutý úder a vzápětí malé zasakrování.. Pak náhle proud vody ustal,. Bylo slyšet tření froté ručníku o tělo a něžné úlevné vzdechy. Sprcha v takovém vedru musela být opravdovou balzámem, povzdechl jsem si. Náhle mi důstojný plnovous stařičkého mocnáře zmizel před očima a dostavila se palčivá představa nahého mlaďoučkého tělíčka jistě při té frotáži s nohou opřenou o hranu vany a s malými prstíky s potlučeným lakem. Ano maličká holčička, ještě nám v botičkách zakopává. Teď se snad cípem ručníku otírá mezi kostrčí a půlkami a teď snad dokonce přímo mezi nimi a těší se na pohlazení kočičky, byť vlastníma ručkama. „Ne,není přece možné aby na mne v tuto chvíli nemyslela, kdybych jí byl přece protivný celé koupání by odložila a třeba se po uvaření čaje vytratila s omluvou někam za kamarádkou. Ctihodní porotci, frigidní porotkyně, volá bolestně Nabokov ve svém románu Lolita, Sudtě mne. Rozhodl jsem se pro vabank. Vejdu do koupelny a otevřu dveře,-pohled na její nahé tělo tak nemohu minout. Omluvím se že jsem zapomněl zaklepat. Kdybych zaklepal, řekla by moment, ale to už by na sebe stihnula obléknout župan. I kdyby mne vyhodila svedu vše na svou známou roztržitost a na to že jsem zapomněl zaklepat. Otevřel jsem dveře. Stala tak jak jse si ji vysnil, i když to tak v životě většinou nebývá. Otočená zády třela si jednu půlku a pak druhou. Jen se ohlédla aniž se snažila zakrýt. „Ale strejdo,…..no tááák……ccccccc, to je bonton.““ Ale jo no jo, jenom jsem si potřeboval omýt ruce od prachu , promiň , zapomněl jsem zaklepat. Naoko jsem odvracel hlavu , přesto spokojen.
Bral jsem za kliku koupelny ale pořád jsem mněl dojem, že onen její „odpor“ je jenom tím správným ženským odporem ,který je výzvou ke zdolaní. Mohl jsem se ale mýlit, a pro jistotu doopravdy zmáčknul kliku k odchodu. „ To bylo všecko?“ řekla skoro rozkazovačně. Otočil jsem se. Nechala ze sebe sklouznout župan a zůstala jako Botticeliho Venuše jež vystoupila z vln. Mladá ,krásná plná. Trošku se rozkročila, snad aby mne povzbudila. „No tak, mám snad začínat já, vždytˇby si moh bejt můj táta. „
Padl jsem jí kolem krku a zcela neesteticky jsme se svalili oba na zem. Rozevřela svoje sametová stehna a stiskla moji kostnatou nohu v tesilových kalhotách. „Ctihodní porotci, frigidní porotkyně“!!!.Nedbal jsem namočených loktů svého saka v růžové pěnové koupelnové podložce. Přejel jsem špičkou jazyka po jejím sametovém oušku a jako malinu utrhl červenou klipsu kterou si už stačila nasadit. Zmáčknul jsem její tuhé maličké prsy. „Víc miláčku,kousni víc, to mě vzrušuje, třeba mi je i rozkousej, prosím.“ Prstem jsem tátovsky hladil její dívčí broskvičku a jejího malého rostoucího šulínka.Ahnahhhhah .ještě Víc pusinko. Nějakou niveou umístěnou na rohu vany jsem ji navlhčeným prstem jemně hladil kolem konečníku. „Oh dovnitřneeeheeeh, šeptala slastně a nejistě.“Neboj miláčku jenom na kousíček. Uvolni se pusinko. Ještě chvilku jsem kroužil kolem její rozkošné prdelky, řiťky, otvůrku hodného vylízání, zulíbání a pak jsem špičku prstu opřel o pružnou jamku jejího konečníku. Nic víc. Trošičku zavrněla, ale spíš zavzlykala jako mimino. Dva prstíčky jsem jí vsunul do buchtičky, třetí jako malý píst do prdelky“Nhaaaahhhah…..Ještě , mrdej mi prdelku prosím, olízej mi ji chlapečku, mrdej, prcej, ošukej mně, já ti ho vykouřím.vyslovení slova „HO“ ji tak trochu samou polekalo. Uvolnil jsem naběhlý ocas z kalhot. Rozběhl se silou jakou hasiči na venkovských přehlídkách rozmotávají hadice. Udeřil sebou o stěnu vany jako hadice od pračky. Naběhlé, silné, krvavé memento mé samoty.. Mohl jsem ji jím zfackovat. Měl jsem na to chuť. Byl pevný a pružný.
Sála a cucala mi s chutí ocas a já jsem zůstal němý zabořený jazykem, nehybný, mezi jejími půlkami. Byl jsem tichý, Byl jsem u cíle. Bylo, to ticho vojáka , který po dlouhé cestě padl do trávy a už odmítá jít, protože slast, kterou mu toto padnutí poskytlo je pro něj v té chvíli vším. Nic už nechce, po ničem víc už netouží. Nedbá následků. Chce jen aby ten okamžik byl věčný a poslední.
„ Hmmmnh,dovnitř prosím ,prosím“, řekla a odněkud z proutěného košíku na barevné gumičky tampony, odlakovače a jiná ženská tajemství, vytáhla prezervativ. Zkoušel jsem jej prsty odrhnout. „Ukaž…“,vzala mi jej z ruky a obratně natáhla na ocas a zálibně si své dílo prohlížela.Asi tak jako když matka malému dítěti nasazuje čepici.“Poohhhooooď už pusinko, prosím“. Uchopil jsem svůj kyj za kořen jako kovář palici a cíp svého saka odhrnul jako kovář svou zástěru.“ Tak pojď už ty kurvo, ty mrdaleno. „ Chvilku ji dráždil na poštěvačku. Pysky se doširoka a úhledně rozevřely jako záclonky růžového pokojíčku. .Pohdddddddd´ už. ˇ“ Tak mi prohrábni pytel a polaskej prdelku, když já jsem ti to taky dělal.“, požadoval jsem výměnou. Pohladila mi pytel , dvěma prsty nahmatala otvor řiti a zvědavě jej ohmatávala… Ahhhahahahah. Ty hajzle…….jeden…….Pojd, už mrdejme., řekla skoro dětsky skoro jakoby „spinkejme“ Zasunul jsem ocas a vychutnával rytmus drbačky jakou jsem už dlouho nezažil. Mrdali jsme, drbali, třeli o sebe jako děti, cucali se střídavě na prdelkách, šulincích a pak znovu ústy a divoce jazyky. To nejlepší jsem si ale nechal na konec. Objal jsem rukama její jablíčka půlek , přičemž jsem jedním prstem hladil otvůrek řiti. „Ale dovnitřř, nenene, až nakonec.“ Několikrát jsem ji ještě projel kundu svým ocasem jak širokým tak dlouhým a už to šlehalo jak protržená přehrada. Ahhhahahahahahahahahah. Křičela.Já taky. Při třetím kopulačním stahu jsem ji jemně vsu- nul prst své ruky do konečníku. Ahahahahahahahh. Teď už vzdychala spíš uspokojením než překvapením . Zuřivě jsme se začali líbat, jakoby bychom si oba chtěli navzájem ještě dodatečně sdělit, že to nebyl jen sex, ale že je to láska. ------


autor: Petr Záhumenský, Olomouc

Poprvé.
Pololežela přede mnou v jakémsi negližé, napůl noční košili, napůl kombiné a drtila, cucala v zubech brčko limonády. Oči měla zakalené vzrušením. Pluly kdesi v představách , které se daly jen těžko odhadnout. Co já vím co se honí v ženské palici. Chce mrdat, být mrdána, dívat se jak dva mrdají. Nevěděl jsem. Zatím co se její manžel ,jinak čistý chlapeček s pešinkou na stranu , holý po těle jako holčička, sprchoval, udržovala mou pozornost přímým vilným a smyslným hleděním do mých očí, cupováním a drcením onoho brčka, za které jsem si zřejmě měl dosadit svůj ocas. Při tom komíhala koleny střídavě k sobě a od sebe, jako by mne mezi ty stehna zvala. „Napij se“. Napil jsem se. Chtěla nejspíš trochu vyplnit konverzační mezeru, než se její chlap vrátí z koupelny. Manžel vešel . Už polovzrušený, bimboň se mu už napůl ztuhle komíhal ze strany na stranu. Viděl jsem jeho chůzi. Pružnou. Pružné tření půlek o sebe a klimbání jeho péra mezi těmi překrásnými pevnými stehny. Vzrušilo mne to. Všimla si toho.“Uaahhhhh“, přitiskla kolena k sobě a stiskal zuby , ovládaje tak své vzrušení.“ Oahhhhhhh“. „Mrdejte se kluci, já si u toho budu honit kundu“. Poslechli jsme. Přišel mezi nás, péro už mu bimbalo. Ocas ještě v předkožce, jen malý obnažený dvoreček na žaludu. Ale už slintal. Já taky. V ocase mi škubalo a nevěděl jsem zdali ho nasadit, nebo mu nastavit prdel. Obojí mohlo být kouzelné. Zula si střevíc na kramfleku, cucala chvíli jeho podpatek a pak jej po mně hodila jako by mne chtěla pobídnout. Teď po mé pravé straně seděl on , ona pak vedle něj.“ Uhmmmmmmhmhm, kluci, no tak, do toho vy šukáči“. Položila mi překrásně nalakované chodidlo na stehno a zapružila nádherně pěstěnými prsty. „No tak ,mrdejte se“. Znělo to jako rozkaz. Zhasnula.
První homosexuáílní zkušenost. Ocasem mydlíte kdesi mezi jeho půlkami jak jsem na něj lehl. Spíš jsem se o ně jen otíral. On se zase snažil rejdit svým pérem mezi mýma půlkama. Jeho žena přiklekla k jeho ocasu a mé řiti a snažila se lízat místo mezi jeho pérem a mou prdelí. Skoro jako bychom se chtěli mršit sami, bez její přítomnosti,napadlo mne. Alespoň já jsem měl tu chuť ji okřiknout. Tak jsme se váleli po sobě jako dva milenci, a mně před očima defilovaly všechny ocasy které mě kdy vzrušily. Ta klukovská tuhá pérka s malým oříškem žaludu ve stohu slámy při pubertálních hrách, mladá klukovská těla na plážích s huňatým ocasy ,velkými jako tukaní zobany. I ty mužské v saunách a sprchách bazénů, kdy muži podobně jako ženy ,když si myjí vlasy, zvednou lokty a trochu se vytočí do strany. A v tom pohledu se zobrazí jeho pták ohnivák , jak spokojeně sedí na vejcích. Zoban, brko, péro,klacek, klazan,kladivo. K pocucání.Rejdil jsem řití, chtěl jsem aby se trefil. Jeho žena mi namazala řiť gelem a pomalu jej zaváděla. Byl jsem teď na něm. Silně vzrušený se ale náhle vztyčil a přiklekl za mně. Poprvé jsem cítil jak se přes branku řiti sune překrásný tuhý pulsující žalud. A pak dál. Skoro jako bych cítil pleteň žil na jeho ocase. „Oahhhhahahahahah“. Řvala ta jeho čubka. „Vy prasáci , šukejte se, já si budu u toho mastit kundu a pak mně ojedete. Oba. Oba!!!“,křičela.“ Ahhhahahah“. To už jsem řval zase já, neboť jsem cítil jeho šoupající tuhý ohon a slyšel jeho a její řev . No nebylo to špatné,. Srovnali jsme si tempo a já jsem se soustředil na pohyb jeho penisu přes mou prdel. Jeho ocas bobtnal, vadnul, znovu se nadýmal, cukal,pulsoval,sálal horkem a on zvyšoval a mírnil svoje frikční pohyby.Ona si mydlila v křesle kundu a honila při tom rukou hrdlo láhve „Medvědí krve „tak ,že staniol kolem hrdla byl už skoro ošoupaný.“Yhmmmhmhmhmhmhm. SSSSSSSSS, jebejte se Uahhhh“. Strkala si prsty střídavě do kundy a do řiti. Neviděl jsem přirozeně jeho prdel, která se stahovala a napínala při úderech do mé řiti, ale muselo to být nádherné.
Byl jsem zvědav na moment těsně před jeho ejakulací, byl jsem zvědav na moment, který ženy tak dobře znají.
V čuráku mu náhle začalo častěji škubat……...a pak ten řev. Býk. Měl ho tam až po kuliska. Můj ocas sám mi blemtal,kdesi po sedačce semenem. Ah ,to šlehání semene v v mé řiti, jako doteky polojemnými důtkami uprostřed mne. Snažil jsem se jej v sobě co nejdéle podržet. Snažil jsem se přirážet. Pomalu se dodělával“Uahuah,uah,uah“. Zemdlele ze mne péro vysunul a odvalil se na bok. Přiklekla k němu jeho žena a střídavě sála jeho ocas, vylizoval mou řiť, jakoby se špičkou snažila dostat co nejhloub. Gurmánsky u toho mlasklala, a při tom si pořád přejížděla svou vyholenou pipinu.Pak přešla ke mně. Bylo mi blaze a tak jsem ještě chvíli zůstal nehybně trčet s řití vyšpulenou do vzduchu a vychutnával její olizování. Její chlap ležel na boku už zemdlele a už si jen dolaskával spokojený ocas. Ale ona byla pořád vzrušena. Přiklekla ke mně jako by mne ona teď chtěla drbat do prdele, Ač neměla čím kromě trčícího poštěváka .Třela se kundou mezi mými půlkami. Na zádech jsem cítil její kozy a voňavou ,nezaměnitelnou kombinaci vzrušeného ženského potu a jejího pižmového parfému, její horký dech.Kozy se o mne otíraly, pak jsem cítil jak si je drtí v dlaních .“Ah ,drbat frndu, Pavle“, volala na svého manžela.“Ale napřed mi lízej prdel“,rozkázala mu. Ohlédl jsem se za sebe a viděl jsem jak si jednou rukou roztahuje půlky a nabízí ji proti jeho jazyku. Ale poštěvákem a jemným trávníčkem chloupků chtěla drbat mně . Pahrbkem své mladé kundy jakoby se chtěla třít o mou kostrč, narážela, přirážela, skoro jako by na mne chtěla vlézt, ojet mě, oprcat a omrdat mne a pořád se jí to nedařilo. V jednu chvíli se mi až zdálo jako by to jejímu manželovi bylo až nemilé,myslím toto její vzrušení a skoro jako by ji tahal trochu zpět. Toto ji ovšem ještě víc vydraždovalo. Škoda, že jsem neviděl její lýtka jak se nádherně napínají, škoda že jsem neviděl její vzrušené červené samičí prstíčky u nohou jak se opírají do bohatého koberce. Jak pracují,jak hledají rovnováhu při tom jejím mrdu. Třela se a přirážela u toho jako vzteklá a řvala u toho jako opice. Musel to být překrásný pohled na zavírající se a otvírající se vějířek její aristokratické bílé řiti. Práce stehenních svalů. Páření kobyly nemohlo být krásnější. Řvala. Náhle začala chcát, chcát mi na záda, do kříže,přes prdel, teklo to mezi půlkami a cítil jsem jak je to pro mne i pro ni vysvobozující. Nic nevadilo, že to bryndalo po sedačce, po koberci, jejich překrásných červených bambulkách prstíčků chodidel. Skoro jako by tato destrukce ještě násobila její rozkoš. Řvala jako kobyla v rytmu jak se na ni valily orgastické stahy.. Uh,uhuhuhuhuhuhuhuh,ha..ha..ha..ha..uúhhh..ha..ha..ha…ha…ahh,ahh,ahh,aááááááhch,áááách,ááách,ááchch,ach,ach,h... Zůstala ležet bez hnutí na mně . Tři ,čtyři minuty i víc.Začal jsem vnímat tichou hudbu, za okny pokojnou noc, šumění březnového deště. Pak se pohnula .Moč se příjemně lepila na tělo. Její pipka mezi mými půkami. Provinile a koketně se se usmála tak jak to ženy na závěr umějí.Do pokoje vešel tiše jejich pes-šedivá doga a spokojeně si lehnul do kouta. Přes stehna se mu vyvalily kuliska jako pěsti. Bylo vidět i vějířek řiti. Kdybych tak byl ještě při síle.

Autor:Petr Záhumenský
Politických vězňů 2
779 00 Olomouc

E-mail:Petr.Zahumensky@seznam.cz
/Při případné odpovědi je nutné v názvu mailu dodržet velká písmena, jinak zpráva nedojde.Děkuji a zatím s pozdravem

Redakce má právo text krátit či jinak upravit.

Poprvé.
Pololežela přede mnou v jakémsi negližé, napůl noční košili, napůl kombiné a drtila, cucala v zubech brčko limonády. Oči měla zakalené vzrušením. Pluly kdesi v představách , které se daly jen těžko odhadnout. Co já vím co se honí v ženské palici. Chce mrdat, být mrdána, dívat se jak dva mrdají. Nevěděl jsem. Zatím co se její manžel ,jinak čistý chlapeček s pešinkou na stranu , holý po těle jako holčička, sprchoval, udržovala mou pozornost přímým vilným a smyslným hleděním do mých očí, cupováním a drcením onoho brčka, za které jsem si zřejmě měl dosadit svůj ocas. Při tom komíhala koleny střídavě k sobě a od sebe, jako by mne mezi ty stehna zvala. „Napij se“. Napil jsem se. Chtěla nejspíš trochu vyplnit konverzační mezeru, než se její chlap vrátí z koupelny. Manžel vešel . Už polovzrušený, bimboň se mu už napůl ztuhle komíhal ze strany na stranu. Viděl jsem jeho chůzi. Pružnou. Pružné tření půlek o sebe a klimbání jeho péra mezi těmi překrásnými pevnými stehny. Vzrušilo mne to. Všimla si toho.“Uaahhhhh“, přitiskla kolena k sobě a stiskal zuby , ovládaje tak své vzrušení.“ Oahhhhhhh“. „Mrdejte se kluci, já si u toho budu honit kundu“. Poslechli jsme. Přišel mezi nás, péro už mu bimbalo. Ocas ještě v předkožce, jen malý obnažený dvoreček na žaludu. Ale už slintal. Já taky. V ocase mi škubalo a nevěděl jsem zdali ho nasadit, nebo mu nastavit prdel. Obojí mohlo být kouzelné. Zula si střevíc na kramfleku, cucala chvíli jeho podpatek a pak jej po mně hodila jako by mne chtěla pobídnout. Teď po mé pravé straně seděl on , ona pak vedle něj.“ Uhmmmmmmhmhm, kluci, no tak, do toho vy šukáči“. Položila mi překrásně nalakované chodidlo na stehno a zapružila nádherně pěstěnými prsty. „No tak ,mrdejte se“. Znělo to jako rozkaz. Zhasnula.
První homosexuáílní zkušenost. Ocasem mydlíte kdesi mezi jeho půlkami jak jsem na něj lehl. Spíš jsem se o ně jen otíral. On se zase snažil rejdit svým pérem mezi mýma půlkama. Jeho žena přiklekla k jeho ocasu a mé řiti a snažila se lízat místo mezi jeho pérem a mou prdelí. Skoro jako bychom se chtěli mršit sami, bez její přítomnosti,napadlo mne. Alespoň já jsem měl tu chuť ji okřiknout. Tak jsme se váleli po sobě jako dva milenci, a mně před očima defilovaly všechny ocasy které mě kdy vzrušily. Ta klukovská tuhá pérka s malým oříškem žaludu ve stohu slámy při pubertálních hrách, mladá klukovská těla na plážích s huňatým ocasy ,velkými jako tukaní zobany. I ty mužské v saunách a sprchách bazénů, kdy muži podobně jako ženy ,když si myjí vlasy, zvednou lokty a trochu se vytočí do strany. A v tom pohledu se zobrazí jeho pták ohnivák , jak spokojeně sedí na vejcích. Zoban, brko, péro,klacek, klazan,kladivo. K pocucání.Rejdil jsem řití, chtěl jsem aby se trefil. Jeho žena mi namazala řiť gelem a pomalu jej zaváděla. Byl jsem teď na něm. Silně vzrušený se ale náhle vztyčil a přiklekl za mně. Poprvé jsem cítil jak se přes branku řiti sune překrásný tuhý pulsující žalud. A pak dál. Skoro jako bych cítil pleteň žil na jeho ocase. „Oahhhhahahahahah“. Řvala ta jeho čubka. „Vy prasáci , šukejte se, já si budu u toho mastit kundu a pak mně ojedete. Oba. Oba!!!“,křičela.“ Ahhhahahah“. To už jsem řval zase já, neboť jsem cítil jeho šoupající tuhý ohon a slyšel jeho a její řev . No nebylo to špatné,. Srovnali jsme si tempo a já jsem se soustředil na pohyb jeho penisu přes mou prdel. Jeho ocas bobtnal, vadnul, znovu se nadýmal, cukal,pulsoval,sálal horkem a on zvyšoval a mírnil svoje frikční pohyby.Ona si mydlila v křesle kundu a honila při tom rukou hrdlo láhve „Medvědí krve „tak ,že staniol kolem hrdla byl už skoro ošoupaný.“Yhmmmhmhmhmhmhm. SSSSSSSSS, jebejte se Uahhhh“. Strkala si prsty střídavě do kundy a do řiti. Neviděl jsem přirozeně jeho prdel, která se stahovala a napínala při úderech do mé řiti, ale muselo to být nádherné.
Byl jsem zvědav na moment těsně před jeho ejakulací, byl jsem zvědav na moment, který ženy tak dobře znají.
V čuráku mu náhle začalo častěji škubat……...a pak ten řev. Býk. Měl ho tam až po kuliska. Můj ocas sám mi blemtal,kdesi po sedačce semenem. Ah ,to šlehání semene v v mé řiti, jako doteky polojemnými důtkami uprostřed mne. Snažil jsem se jej v sobě co nejdéle podržet. Snažil jsem se přirážet. Pomalu se dodělával“Uahuah,uah,uah“. Zemdlele ze mne péro vysunul a odvalil se na bok. Přiklekla k němu jeho žena a střídavě sála jeho ocas, vylizoval mou řiť, jakoby se špičkou snažila dostat co nejhloub. Gurmánsky u toho mlasklala, a při tom si pořád přejížděla svou vyholenou pipinu.Pak přešla ke mně. Bylo mi blaze a tak jsem ještě chvíli zůstal nehybně trčet s řití vyšpulenou do vzduchu a vychutnával její olizování. Její chlap ležel na boku už zemdlele a už si jen dolaskával spokojený ocas. Ale ona byla pořád vzrušena. Přiklekla ke mně jako by mne ona teď chtěla drbat do prdele, Ač neměla čím kromě trčícího poštěváka .Třela se kundou mezi mými půlkami. Na zádech jsem cítil její kozy a voňavou ,nezaměnitelnou kombinaci vzrušeného ženského potu a jejího pižmového parfému, její horký dech.Kozy se o mne otíraly, pak jsem cítil jak si je drtí v dlaních .“Ah ,drbat frndu, Pavle“, volala na svého manžela.“Ale napřed mi lízej prdel“,rozkázala mu. Ohlédl jsem se za sebe a viděl jsem jak si jednou rukou roztahuje půlky a nabízí ji proti jeho jazyku. Ale poštěvákem a jemným trávníčkem chloupků chtěla drbat mně . Pahrbkem své mladé kundy jakoby se chtěla třít o mou kostrč, narážela, přirážela, skoro jako by na mne chtěla vlézt, ojet mě, oprcat a omrdat mne a pořád se jí to nedařilo. V jednu chvíli se mi až zdálo jako by to jejímu manželovi bylo až nemilé,myslím toto její vzrušení a skoro jako by ji tahal trochu zpět. Toto ji ovšem ještě víc vydraždovalo. Škoda, že jsem neviděl její lýtka jak se nádherně napínají, škoda že jsem neviděl její vzrušené červené samičí prstíčky u nohou jak se opírají do bohatého koberce. Jak pracují,jak hledají rovnováhu při tom jejím mrdu. Třela se a přirážela u toho jako vzteklá a řvala u toho jako opice. Musel to být překrásný pohled na zavírající se a otvírající se vějířek její aristokratické bílé řiti. Práce stehenních svalů. Páření kobyly nemohlo být krásnější. Řvala. Náhle začala chcát, chcát mi na záda, do kříže,přes prdel, teklo to mezi půlkami a cítil jsem jak je to pro mne i pro ni vysvobozující. Nic nevadilo, že to bryndalo po sedačce, po koberci, jejich překrásných červených bambulkách prstíčků chodidel. Skoro jako by tato destrukce ještě násobila její rozkoš. Řvala jako kobyla v rytmu jak se na ni valily orgastické stahy.. Uh,uhuhuhuhuhuhuhuh,ha..ha..ha..ha..uúhhh..ha..ha..ha…ha…ahh,ahh,ahh,aááááááhch,áááách,ááách,ááchch,ach,ach,h... Zůstala ležet bez hnutí na mně . Tři ,čtyři minuty i víc.Začal jsem vnímat tichou hudbu, za okny pokojnou noc, šumění březnového deště. Pak se pohnula .Moč se příjemně lepila na tělo. Její pipka mezi mými půkami. Provinile a koketně se se usmála tak jak to ženy na závěr umějí.Do pokoje vešel tiše jejich pes-šedivá doga a spokojeně si lehnul do kouta. Přes stehna se mu vyvalily kuliska jako pěsti. Bylo vidět i vějířek řiti. Kdybych tak byl ještě při síle.

Autor:Petr Záhumenský
Politických vězňů 2
779 00 Olomouc

E-mail:Petr.Zahumensky@seznam.cz
/Při případné odpovědi je nutné v názvu mailu dodržet velká písmena, jinak zpráva nedojde.Děkuji a zatím s pozdravem

Redakce má právo text krátit či jinak upravit.

Poprvé.
Pololežela přede mnou v jakémsi negližé, napůl noční košili, napůl kombiné a drtila, cucala v zubech brčko limonády. Oči měla zakalené vzrušením. Pluly kdesi v představách , které se daly jen těžko odhadnout. Co já vím co se honí v ženské palici. Chce mrdat, být mrdána, dívat se jak dva mrdají. Nevěděl jsem. Zatím co se její manžel ,jinak čistý chlapeček s pešinkou na stranu , holý po těle jako holčička, sprchoval, udržovala mou pozornost přímým vilným a smyslným hleděním do mých očí, cupováním a drcením onoho brčka, za které jsem si zřejmě měl dosadit svůj ocas. Při tom komíhala koleny střídavě k sobě a od sebe, jako by mne mezi ty stehna zvala. „Napij se“. Napil jsem se. Chtěla nejspíš trochu vyplnit konverzační mezeru, než se její chlap vrátí z koupelny. Manžel vešel . Už polovzrušený, bimboň se mu už napůl ztuhle komíhal ze strany na stranu. Viděl jsem jeho chůzi. Pružnou. Pružné tření půlek o sebe a klimbání jeho péra mezi těmi překrásnými pevnými stehny. Vzrušilo mne to. Všimla si toho.“Uaahhhhh“, přitiskla kolena k sobě a stiskal zuby , ovládaje tak své vzrušení.“ Oahhhhhhh“. „Mrdejte se kluci, já si u toho budu honit kundu“. Poslechli jsme. Přišel mezi nás, péro už mu bimbalo. Ocas ještě v předkožce, jen malý obnažený dvoreček na žaludu. Ale už slintal. Já taky. V ocase mi škubalo a nevěděl jsem zdali ho nasadit, nebo mu nastavit prdel. Obojí mohlo být kouzelné. Zula si střevíc na kramfleku, cucala chvíli jeho podpatek a pak jej po mně hodila jako by mne chtěla pobídnout. Teď po mé pravé straně seděl on , ona pak vedle něj.“ Uhmmmmmmhmhm, kluci, no tak, do toho vy šukáči“. Položila mi překrásně nalakované chodidlo na stehno a zapružila nádherně pěstěnými prsty. „No tak ,mrdejte se“. Znělo to jako rozkaz. Zhasnula.
První homosexuáílní zkušenost. Ocasem mydlíte kdesi mezi jeho půlkami jak jsem na něj lehl. Spíš jsem se o ně jen otíral. On se zase snažil rejdit svým pérem mezi mýma půlkama. Jeho žena přiklekla k jeho ocasu a mé řiti a snažila se lízat místo mezi jeho pérem a mou prdelí. Skoro jako bychom se chtěli mršit sami, bez její přítomnosti,napadlo mne. Alespoň já jsem měl tu chuť ji okřiknout. Tak jsme se váleli po sobě jako dva milenci, a mně před očima defilovaly všechny ocasy které mě kdy vzrušily. Ta klukovská tuhá pérka s malým oříškem žaludu ve stohu slámy při pubertálních hrách, mladá klukovská těla na plážích s huňatým ocasy ,velkými jako tukaní zobany. I ty mužské v saunách a sprchách bazénů, kdy muži podobně jako ženy ,když si myjí vlasy, zvednou lokty a trochu se vytočí do strany. A v tom pohledu se zobrazí jeho pták ohnivák , jak spokojeně sedí na vejcích. Zoban, brko, péro,klacek, klazan,kladivo. K pocucání.Rejdil jsem řití, chtěl jsem aby se trefil. Jeho žena mi namazala řiť gelem a pomalu jej zaváděla. Byl jsem teď na něm. Silně vzrušený se ale náhle vztyčil a přiklekl za mně. Poprvé jsem cítil jak se přes branku řiti sune překrásný tuhý pulsující žalud. A pak dál. Skoro jako bych cítil pleteň žil na jeho ocase. „Oahhhhahahahahah“. Řvala ta jeho čubka. „Vy prasáci , šukejte se, já si budu u toho mastit kundu a pak mně ojedete. Oba. Oba!!!“,křičela.“ Ahhhahahah“. To už jsem řval zase já, neboť jsem cítil jeho šoupající tuhý ohon a slyšel jeho a její řev . No nebylo to špatné,. Srovnali jsme si tempo a já jsem se soustředil na pohyb jeho penisu přes mou prdel. Jeho ocas bobtnal, vadnul, znovu se nadýmal, cukal,pulsoval,sálal horkem a on zvyšoval a mírnil svoje frikční pohyby.Ona si mydlila v křesle kundu a honila při tom rukou hrdlo láhve „Medvědí krve „tak ,že staniol kolem hrdla byl už skoro ošoupaný.“Yhmmmhmhmhmhmhm. SSSSSSSSS, jebejte se Uahhhh“. Strkala si prsty střídavě do kundy a do řiti. Neviděl jsem přirozeně jeho prdel, která se stahovala a napínala při úderech do mé řiti, ale muselo to být nádherné.
Byl jsem zvědav na moment těsně před jeho ejakulací, byl jsem zvědav na moment, který ženy tak dobře znají.
V čuráku mu náhle začalo častěji škubat……...a pak ten řev. Býk. Měl ho tam až po kuliska. Můj ocas sám mi blemtal,kdesi po sedačce semenem. Ah ,to šlehání semene v v mé řiti, jako doteky polojemnými důtkami uprostřed mne. Snažil jsem se jej v sobě co nejdéle podržet. Snažil jsem se přirážet. Pomalu se dodělával“Uahuah,uah,uah“. Zemdlele ze mne péro vysunul a odvalil se na bok. Přiklekla k němu jeho žena a střídavě sála jeho ocas, vylizoval mou řiť, jakoby se špičkou snažila dostat co nejhloub. Gurmánsky u toho mlasklala, a při tom si pořád přejížděla svou vyholenou pipinu.Pak přešla ke mně. Bylo mi blaze a tak jsem ještě chvíli zůstal nehybně trčet s řití vyšpulenou do vzduchu a vychutnával její olizování. Její chlap ležel na boku už zemdlele a už si jen dolaskával spokojený ocas. Ale ona byla pořád vzrušena. Přiklekla ke mně jako by mne ona teď chtěla drbat do prdele, Ač neměla čím kromě trčícího poštěváka .Třela se kundou mezi mými půlkami. Na zádech jsem cítil její kozy a voňavou ,nezaměnitelnou kombinaci vzrušeného ženského potu a jejího pižmového parfému, její horký dech.Kozy se o mne otíraly, pak jsem cítil jak si je drtí v dlaních .“Ah ,drbat frndu, Pavle“, volala na svého manžela.“Ale napřed mi lízej prdel“,rozkázala mu. Ohlédl jsem se za sebe a viděl jsem jak si jednou rukou roztahuje půlky a nabízí ji proti jeho jazyku. Ale poštěvákem a jemným trávníčkem chloupků chtěla drbat mně . Pahrbkem své mladé kundy jakoby se chtěla třít o mou kostrč, narážela, přirážela, skoro jako by na mne chtěla vlézt, ojet mě, oprcat a omrdat mne a pořád se jí to nedařilo. V jednu chvíli se mi až zdálo jako by to jejímu manželovi bylo až nemilé,myslím toto její vzrušení a skoro jako by ji tahal trochu zpět. Toto ji ovšem ještě víc vydraždovalo. Škoda, že jsem neviděl její lýtka jak se nádherně napínají, škoda že jsem neviděl její vzrušené červené samičí prstíčky u nohou jak se opírají do bohatého koberce. Jak pracují,jak hledají rovnováhu při tom jejím mrdu. Třela se a přirážela u toho jako vzteklá a řvala u toho jako opice. Musel to být překrásný pohled na zavírající se a otvírající se vějířek její aristokratické bílé řiti. Práce stehenních svalů. Páření kobyly nemohlo být krásnější. Řvala. Náhle začala chcát, chcát mi na záda, do kříže,přes prdel, teklo to mezi půlkami a cítil jsem jak je to pro mne i pro ni vysvobozující. Nic nevadilo, že to bryndalo po sedačce, po koberci, jejich překrásných červených bambulkách prstíčků chodidel. Skoro jako by tato destrukce ještě násobila její rozkoš. Řvala jako kobyla v rytmu jak se na ni valily orgastické stahy.. Uh,uhuhuhuhuhuhuhuh,ha..ha..ha..ha..uúhhh..ha..ha..ha…ha…ahh,ahh,ahh,aááááááhch,áááách,ááách,ááchch,ach,ach,h... Zůstala ležet bez hnutí na mně . Tři ,čtyři minuty i víc.Začal jsem vnímat tichou hudbu, za okny pokojnou noc, šumění březnového deště. Pak se pohnula .Moč se příjemně lepila na tělo. Její pipka mezi mými půkami. Provinile a koketně se se usmála tak jak to ženy na závěr umějí.Do pokoje vešel tiše jejich pes-šedivá doga a spokojeně si lehnul do kouta. Přes stehna se mu vyvalily kuliska jako pěsti. Bylo vidět i vějířek řiti. Kdybych tak byl ještě při síle.

Autor:Petr Záhumenský
Politických vězňů 2
779 00 Olomouc

E-mail:Petr.Zahumensky@seznam.cz
/Při případné odpovědi je nutné v názvu mailu dodržet velká písmena, jinak zpráva nedojde.Děkuji a zatím s pozdravem

Redakce má právo text krátit či jinak upravit.

Poprvé.
Pololežela přede mnou v jakémsi negližé, napůl noční košili, napůl kombiné a drtila, cucala v zubech brčko limonády. Oči měla zakalené vzrušením. Pluly kdesi v představách , které se daly jen těžko odhadnout. Co já vím co se honí v ženské palici. Chce mrdat, být mrdána, dívat se jak dva mrdají. Nevěděl jsem. Zatím co se její manžel ,jinak čistý chlapeček s pešinkou na stranu , holý po těle jako holčička, sprchoval, udržovala mou pozornost přímým vilným a smyslným hleděním do mých očí, cupováním a drcením onoho brčka, za které jsem si zřejmě měl dosadit svůj ocas. Při tom komíhala koleny střídavě k sobě a od sebe, jako by mne mezi ty stehna zvala. „Napij se“. Napil jsem se. Chtěla nejspíš trochu vyplnit konverzační mezeru, než se její chlap vrátí z koupelny. Manžel vešel . Už polovzrušený, bimboň se mu už napůl ztuhle komíhal ze strany na stranu. Viděl jsem jeho chůzi. Pružnou. Pružné tření půlek o sebe a klimbání jeho péra mezi těmi překrásnými pevnými stehny. Vzrušilo mne to. Všimla si toho.“Uaahhhhh“, přitiskla kolena k sobě a stiskal zuby , ovládaje tak své vzrušení.“ Oahhhhhhh“. „Mrdejte se kluci, já si u toho budu honit kundu“. Poslechli jsme. Přišel mezi nás, péro už mu bimbalo. Ocas ještě v předkožce, jen malý obnažený dvoreček na žaludu. Ale už slintal. Já taky. V ocase mi škubalo a nevěděl jsem zdali ho nasadit, nebo mu nastavit prdel. Obojí mohlo být kouzelné. Zula si střevíc na kramfleku, cucala chvíli jeho podpatek a pak jej po mně hodila jako by mne chtěla pobídnout. Teď po mé pravé straně seděl on , ona pak vedle něj.“ Uhmmmmmmhmhm, kluci, no tak, do toho vy šukáči“. Položila mi překrásně nalakované chodidlo na stehno a zapružila nádherně pěstěnými prsty. „No tak ,mrdejte se“. Znělo to jako rozkaz. Zhasnula.
První homosexuáílní zkušenost. Ocasem mydlíte kdesi mezi jeho půlkami jak jsem na něj lehl. Spíš jsem se o ně jen otíral. On se zase snažil rejdit svým pérem mezi mýma půlkama. Jeho žena přiklekla k jeho ocasu a mé řiti a snažila se lízat místo mezi jeho pérem a mou prdelí. Skoro jako bychom se chtěli mršit sami, bez její přítomnosti,napadlo mne. Alespoň já jsem měl tu chuť ji okřiknout. Tak jsme se váleli po sobě jako dva milenci, a mně před očima defilovaly všechny ocasy které mě kdy vzrušily. Ta klukovská tuhá pérka s malým oříškem žaludu ve stohu slámy při pubertálních hrách, mladá klukovská těla na plážích s huňatým ocasy ,velkými jako tukaní zobany. I ty mužské v saunách a sprchách bazénů, kdy muži podobně jako ženy ,když si myjí vlasy, zvednou lokty a trochu se vytočí do strany. A v tom pohledu se zobrazí jeho pták ohnivák , jak spokojeně sedí na vejcích. Zoban, brko, péro,klacek, klazan,kladivo. K pocucání.Rejdil jsem řití, chtěl jsem aby se trefil. Jeho žena mi namazala řiť gelem a pomalu jej zaváděla. Byl jsem teď na něm. Silně vzrušený se ale náhle vztyčil a přiklekl za mně. Poprvé jsem cítil jak se přes branku řiti sune překrásný tuhý pulsující žalud. A pak dál. Skoro jako bych cítil pleteň žil na jeho ocase. „Oahhhhahahahahah“. Řvala ta jeho čubka. „Vy prasáci , šukejte se, já si budu u toho mastit kundu a pak mně ojedete. Oba. Oba!!!“,křičela.“ Ahhhahahah“. To už jsem řval zase já, neboť jsem cítil jeho šoupající tuhý ohon a slyšel jeho a její řev . No nebylo to špatné,. Srovnali jsme si tempo a já jsem se soustředil na pohyb jeho penisu přes mou prdel. Jeho ocas bobtnal, vadnul, znovu se nadýmal, cukal,pulsoval,sálal horkem a on zvyšoval a mírnil svoje frikční pohyby.Ona si mydlila v křesle kundu a honila při tom rukou hrdlo láhve „Medvědí krve „tak ,že staniol kolem hrdla byl už skoro ošoupaný.“Yhmmmhmhmhmhmhm. SSSSSSSSS, jebejte se Uahhhh“. Strkala si prsty střídavě do kundy a do řiti. Neviděl jsem přirozeně jeho prdel, která se stahovala a napínala při úderech do mé řiti, ale muselo to být nádherné.
Byl jsem zvědav na moment těsně před jeho ejakulací, byl jsem zvědav na moment, který ženy tak dobře znají.
V čuráku mu náhle začalo častěji škubat……...a pak ten řev. Býk. Měl ho tam až po kuliska. Můj ocas sám mi blemtal,kdesi po sedačce semenem. Ah ,to šlehání semene v v mé řiti, jako doteky polojemnými důtkami uprostřed mne. Snažil jsem se jej v sobě co nejdéle podržet. Snažil jsem se přirážet. Pomalu se dodělával“Uahuah,uah,uah“. Zemdlele ze mne péro vysunul a odvalil se na bok. Přiklekla k němu jeho žena a střídavě sála jeho ocas, vylizoval mou řiť, jakoby se špičkou snažila dostat co nejhloub. Gurmánsky u toho mlasklala, a při tom si pořád přejížděla svou vyholenou pipinu.Pak přešla ke mně. Bylo mi blaze a tak jsem ještě chvíli zůstal nehybně trčet s řití vyšpulenou do vzduchu a vychutnával její olizování. Její chlap ležel na boku už zemdlele a už si jen dolaskával spokojený ocas. Ale ona byla pořád vzrušena. Přiklekla ke mně jako by mne ona teď chtěla drbat do prdele, Ač neměla čím kromě trčícího poštěváka .Třela se kundou mezi mými půlkami. Na zádech jsem cítil její kozy a voňavou ,nezaměnitelnou kombinaci vzrušeného ženského potu a jejího pižmového parfému, její horký dech.Kozy se o mne otíraly, pak jsem cítil jak si je drtí v dlaních .“Ah ,drbat frndu, Pavle“, volala na svého manžela.“Ale napřed mi lízej prdel“,rozkázala mu. Ohlédl jsem se za sebe a viděl jsem jak si jednou rukou roztahuje půlky a nabízí ji proti jeho jazyku. Ale poštěvákem a jemným trávníčkem chloupků chtěla drbat mně . Pahrbkem své mladé kundy jakoby se chtěla třít o mou kostrč, narážela, přirážela, skoro jako by na mne chtěla vlézt, ojet mě, oprcat a omrdat mne a pořád se jí to nedařilo. V jednu chvíli se mi až zdálo jako by to jejímu manželovi bylo až nemilé,myslím toto její vzrušení a skoro jako by ji tahal trochu zpět. Toto ji ovšem ještě víc vydraždovalo. Škoda, že jsem neviděl její lýtka jak se nádherně napínají, škoda že jsem neviděl její vzrušené červené samičí prstíčky u nohou jak se opírají do bohatého koberce. Jak pracují,jak hledají rovnováhu při tom jejím mrdu. Třela se a přirážela u toho jako vzteklá a řvala u toho jako opice. Musel to být překrásný pohled na zavírající se a otvírající se vějířek její aristokratické bílé řiti. Práce stehenních svalů. Páření kobyly nemohlo být krásnější. Řvala. Náhle začala chcát, chcát mi na záda, do kříže,přes prdel, teklo to mezi půlkami a cítil jsem jak je to pro mne i pro ni vysvobozující. Nic nevadilo, že to bryndalo po sedačce, po koberci, jejich překrásných červených bambulkách prstíčků chodidel. Skoro jako by tato destrukce ještě násobila její rozkoš. Řvala jako kobyla v rytmu jak se na ni valily orgastické stahy.. Uh,uhuhuhuhuhuhuhuh,ha..ha..ha..ha..uúhhh..ha..ha..ha…ha…ahh,ahh,ahh,aááááááhch,áááách,ááách,ááchch,ach,ach,h... Zůstala ležet bez hnutí na mně . Tři ,čtyři minuty i víc.Začal jsem vnímat tichou hudbu, za okny pokojnou noc, šumění březnového deště. Pak se pohnula .Moč se příjemně lepila na tělo. Její pipka mezi mými půkami. Provinile a koketně se se usmála tak jak to ženy na závěr umějí.Do pokoje vešel tiše jejich pes-šedivá doga a spokojeně si lehnul do kouta. Přes stehna se mu vyvalily kuliska jako pěsti. Bylo vidět i vějířek řiti. Kdybych tak byl ještě při síle.

Autor:Petr Záhumenský
Politických vězňů 2
779 00 Olomouc

E-mail:Petr.Zahumensky@seznam.cz
/Při případné odpovědi je nutné v názvu mailu dodržet velká písmena, jinak zpráva nedojde.Děkuji a zatím s pozdravem

Redakce má právo text krátit či jinak upravit.

Poprvé.
Pololežela přede mnou v jakémsi negližé, napůl noční košili, napůl kombiné a drtila, cucala v zubech brčko limonády. Oči měla zakalené vzrušením. Pluly kdesi v představách , které se daly jen těžko odhadnout. Co já vím co se honí v ženské palici. Chce mrdat, být mrdána, dívat se jak dva mrdají. Nevěděl jsem. Zatím co se její manžel ,jinak čistý chlapeček s pešinkou na stranu , holý po těle jako holčička, sprchoval, udržovala mou pozornost přímým vilným a smyslným hleděním do mých očí, cupováním a drcením onoho brčka, za které jsem si zřejmě měl dosadit svůj ocas. Při tom komíhala koleny střídavě k sobě a od sebe, jako by mne mezi ty stehna zvala. „Napij se“. Napil jsem se. Chtěla nejspíš trochu vyplnit konverzační mezeru, než se její chlap vrátí z koupelny. Manžel vešel . Už polovzrušený, bimboň se mu už napůl ztuhle komíhal ze strany na stranu. Viděl jsem jeho chůzi. Pružnou. Pružné tření půlek o sebe a klimbání jeho péra mezi těmi překrásnými pevnými stehny. Vzrušilo mne to. Všimla si toho.“Uaahhhhh“, přitiskla kolena k sobě a stiskal zuby , ovládaje tak své vzrušení.“ Oahhhhhhh“. „Mrdejte se kluci, já si u toho budu honit kundu“. Poslechli jsme. Přišel mezi nás, péro už mu bimbalo. Ocas ještě v předkožce, jen malý obnažený dvoreček na žaludu. Ale už slintal. Já taky. V ocase mi škubalo a nevěděl jsem zdali ho nasadit, nebo mu nastavit prdel. Obojí mohlo být kouzelné. Zula si střevíc na kramfleku, cucala chvíli jeho podpatek a pak jej po mně hodila jako by mne chtěla pobídnout. Teď po mé pravé straně seděl on , ona pak vedle něj.“ Uhmmmmmmhmhm, kluci, no tak, do toho vy šukáči“. Položila mi překrásně nalakované chodidlo na stehno a zapružila nádherně pěstěnými prsty. „No tak ,mrdejte se“. Znělo to jako rozkaz. Zhasnula.
První homosexuáílní zkušenost. Ocasem mydlíte kdesi mezi jeho půlkami jak jsem na něj lehl. Spíš jsem se o ně jen otíral. On se zase snažil rejdit svým pérem mezi mýma půlkama. Jeho žena přiklekla k jeho ocasu a mé řiti a snažila se lízat místo mezi jeho pérem a mou prdelí. Skoro jako bychom se chtěli mršit sami, bez její přítomnosti,napadlo mne. Alespoň já jsem měl tu chuť ji okřiknout. Tak jsme se váleli po sobě jako dva milenci, a mně před očima defilovaly všechny ocasy které mě kdy vzrušily. Ta klukovská tuhá pérka s malým oříškem žaludu ve stohu slámy při pubertálních hrách, mladá klukovská těla na plážích s huňatým ocasy ,velkými jako tukaní zobany. I ty mužské v saunách a sprchách bazénů, kdy muži podobně jako ženy ,když si myjí vlasy, zvednou lokty a trochu se vytočí do strany. A v tom pohledu se zobrazí jeho pták ohnivák , jak spokojeně sedí na vejcích. Zoban, brko, péro,klacek, klazan,kladivo. K pocucání.Rejdil jsem řití, chtěl jsem aby se trefil. Jeho žena mi namazala řiť gelem a pomalu jej zaváděla. Byl jsem teď na něm. Silně vzrušený se ale náhle vztyčil a přiklekl za mně. Poprvé jsem cítil jak se přes branku řiti sune překrásný tuhý pulsující žalud. A pak dál. Skoro jako bych cítil pleteň žil na jeho ocase. „Oahhhhahahahahah“. Řvala ta jeho čubka. „Vy prasáci , šukejte se, já si budu u toho mastit kundu a pak mně ojedete. Oba. Oba!!!“,křičela.“ Ahhhahahah“. To už jsem řval zase já, neboť jsem cítil jeho šoupající tuhý ohon a slyšel jeho a její řev . No nebylo to špatné,. Srovnali jsme si tempo a já jsem se soustředil na pohyb jeho penisu přes mou prdel. Jeho ocas bobtnal, vadnul, znovu se nadýmal, cukal,pulsoval,sálal horkem a on zvyšoval a mírnil svoje frikční pohyby.Ona si mydlila v křesle kundu a honila při tom rukou hrdlo láhve „Medvědí krve „tak ,že staniol kolem hrdla byl už skoro ošoupaný.“Yhmmmhmhmhmhmhm. SSSSSSSSS, jebejte se Uahhhh“. Strkala si prsty střídavě do kundy a do řiti. Neviděl jsem přirozeně jeho prdel, která se stahovala a napínala při úderech do mé řiti, ale muselo to být nádherné.
Byl jsem zvědav na moment těsně před jeho ejakulací, byl jsem zvědav na moment, který ženy tak dobře znají.
V čuráku mu náhle začalo častěji škubat……...a pak ten řev. Býk. Měl ho tam až po kuliska. Můj ocas sám mi blemtal,kdesi po sedačce semenem. Ah ,to šlehání semene v v mé řiti, jako doteky polojemnými důtkami uprostřed mne. Snažil jsem se jej v sobě co nejdéle podržet. Snažil jsem se přirážet. Pomalu se dodělával“Uahuah,uah,uah“. Zemdlele ze mne péro vysunul a odvalil se na bok. Přiklekla k němu jeho žena a střídavě sála jeho ocas, vylizoval mou řiť, jakoby se špičkou snažila dostat co nejhloub. Gurmánsky u toho mlasklala, a při tom si pořád přejížděla svou vyholenou pipinu.Pak přešla ke mně. Bylo mi blaze a tak jsem ještě chvíli zůstal nehybně trčet s řití vyšpulenou do vzduchu a vychutnával její olizování. Její chlap ležel na boku už zemdlele a už si jen dolaskával spokojený ocas. Ale ona byla pořád vzrušena. Přiklekla ke mně jako by mne ona teď chtěla drbat do prdele, Ač neměla čím kromě trčícího poštěváka .Třela se kundou mezi mými půlkami. Na zádech jsem cítil její kozy a voňavou ,nezaměnitelnou kombinaci vzrušeného ženského potu a jejího pižmového parfému, její horký dech.Kozy se o mne otíraly, pak jsem cítil jak si je drtí v dlaních .“Ah ,drbat frndu, Pavle“, volala na svého manžela.“Ale napřed mi lízej prdel“,rozkázala mu. Ohlédl jsem se za sebe a viděl jsem jak si jednou rukou roztahuje půlky a nabízí ji proti jeho jazyku. Ale poštěvákem a jemným trávníčkem chloupků chtěla drbat mně . Pahrbkem své mladé kundy jakoby se chtěla třít o mou kostrč, narážela, přirážela, skoro jako by na mne chtěla vlézt, ojet mě, oprcat a omrdat mne a pořád se jí to nedařilo. V jednu chvíli se mi až zdálo jako by to jejímu manželovi bylo až nemilé,myslím toto její vzrušení a skoro jako by ji tahal trochu zpět. Toto ji ovšem ještě víc vydraždovalo. Škoda, že jsem neviděl její lýtka jak se nádherně napínají, škoda že jsem neviděl její vzrušené červené samičí prstíčky u nohou jak se opírají do bohatého koberce. Jak pracují,jak hledají rovnováhu při tom jejím mrdu. Třela se a přirážela u toho jako vzteklá a řvala u toho jako opice. Musel to být překrásný pohled na zavírající se a otvírající se vějířek její aristokratické bílé řiti. Práce stehenních svalů. Páření kobyly nemohlo být krásnější. Řvala. Náhle začala chcát, chcát mi na záda, do kříže,přes prdel, teklo to mezi půlkami a cítil jsem jak je to pro mne i pro ni vysvobozující. Nic nevadilo, že to bryndalo po sedačce, po koberci, jejich překrásných červených bambulkách prstíčků chodidel. Skoro jako by tato destrukce ještě násobila její rozkoš. Řvala jako kobyla v rytmu jak se na ni valily orgastické stahy.. Uh,uhuhuhuhuhuhuhuh,ha..ha..ha..ha..uúhhh..ha..ha..ha…ha…ahh,ahh,ahh,aááááááhch,áááách,ááách,ááchch,ach,ach,h... Zůstala ležet bez hnutí na mně . Tři ,čtyři minuty i víc.Začal jsem vnímat tichou hudbu, za okny pokojnou noc, šumění březnového deště. Pak se pohnula .Moč se příjemně lepila na tělo. Její pipka mezi mými půkami. Provinile a koketně se se usmála tak jak to ženy na závěr umějí.Do pokoje vešel tiše jejich pes-šedivá doga a spokojeně si lehnul do kouta. Přes stehna se mu vyvalily kuliska jako pěsti. Bylo vidět i vějířek řiti. Kdybych tak byl ještě při síle.

Autor:Petr Záhumenský
Politických vězňů 2
779 00 Olomouc

E-mail:Petr.Zahumensky@seznam.cz
/Při případné odpovědi je nutné v názvu mailu dodržet velká písmena, jinak zpráva nedojde.Děkuji a zatím s pozdravem

Redakce má právo text krátit či jinak upravit.

Budeme nazí


Byla jsem ty prázdniny už velká holka , která šla po prázdninách na zdravotní školu.Nevím zda to profesní předurčení nebo vědomí ,že jde o poslední prázdniny zavdalo mému chování.Jisté je , že jsem se spustila a ne málo.Posuďte sami.
Šili se mnou už v tom věku všichni čerti, ale konkrétní nějakou sexuální zkušenost jsem zatím neměla, kromě těch se sebou sama a s holkama.
S klukem ne.
Bylo doma toho roku rozhodnuto, že strávím prázdniny u babičky v menším městě, což zase neslibovalo kdovíjakou zábavu.Kluci z města byli první týdny na dovolených s rodiči, popř,táborech a brigádách a kolem babiččina domu bylo pusto a prázdno. Jak už jsem napsala , byla jsem už v patnácti hodně vyvinutá a myslím, že mi to koukalo z očí. Alespoň tak mi to jednou nějakej starší kluk řekl. Činem už mi nic ovšem nedoložil.
Ale měl asi pravdu, protože chvilky kdy jsem se mohla mazlit sama se sebou jsem milovala. Byly to odpoledne v době mezi příchodem ze školy a dobou než přišli naši.
Ale na ty 2 hodina jsem se každodenně nesmírně těšila. Už v poslední vyučovací hodině jse,m cítila slastné trnutí ve všech údech, zívala jsem, chvíli mi byla zima, pak zase horko,bezděky jsem se hladila po krku a donekonečna upravovala na bocích sukni. Myslíjm, že šlo ale spíše o potřebu dotýkat se. Alespoň vlastních boků.
Ze školy jsem už pak hodně pospíchala a moment kdy jsem za sebou otočila klíč v zámku ,byl pro mne momentem spuštění všech šťav , které jsem v té době v těle měla.
Otočením klíčem v zámku mne mimochodem dokáže nabudit i dnes a někdy jej jako stimulační prostředek s manželem používáme.Člověk jakoby si vymezil prostor k nějakým prostopášnostem.. Jakoby už sama skutečnost, že klíčem chci něco oddělit ostatního světa ,dávalo hřejivý pocit, že to může být jakékoliv zakázané ovoce.
Z nějakým tátových knížek o sexu, jež měl schovány za Diderotovými slovníky, jsem se dočetla, že vlastně žádný způsob sebeukájení není zavrženíhodný a to mé fantazii dávalo křídla.
Po otočení klíčem , jsem hodila tašku v chodbě do kouta a polovicí těla jsem si lehla na postel, nohy v punčochách a botech jsem měla na koberci,.První nedovolené ovoce.
Ležela jsem nějakoudobu vždy takhle s rukama za hlavou, pak jsem se schoulila do klubíčka a až jsem si utřídila v hlavě školní den, začala jsem si rozpomínat na momenty , které mne temn den vzrušily a snažila jsem se jje co nejvíc zpřítomnit.
V téchvíli už jsem obyčejně ležela na boku jako malý skrčený koloušek a jednu rukou už jsem se hladívala po švech svých punčochových kalhot. Tedy v těch místech kolem prciny.
Potakal jsem ho jak jde ze supermarketu, byl roztomile klackovitý, lízal zmrzlinu, občas uplivl a v plandavých americkýc kalhotách v jakých chodí nedorostlí zločinci vypadal půvabně.
Chvílku jsem se bavili jen tak, jak už to mezi mládží chodí, čili kdo je blbý, co je opruz, kdo je smažka a kdo ne.
V tak ranném věku ještě na sebe milenci neumí vyrábět milenecké lsti a ve věcech lásky jednají přímočaře.
„Co budeme dělat“, zeptala jsem se.
„Nevim“
„tak poďme k nám do sklepa“.
„Co tam?“
„Budeme tam nazí“, řekla jsem rozhodně avzala ho za ruku.
pokrčil rameny , odhodil prázdný kornout od zmrzliny, blesknul po mně svýma raubířskýma mandlovýma očima a šli jsme.

Sklep byl u babičky v domě , ale od dědovy smrti byl prázdný. Zůstal v těch nahrubo omítnutých zdech jen ponk z nehoblovaného dřeva a dědův svěrák s klikou na konci .S obrovskou kovovou koulí!Potvrdí mi každá žena, že tyhle hrubé reálie , jako sklepy, stavby, či silné stroje, jsou pro nás ženy něčím jako afrodisiakem.
Dveře sklepa byly z drátěného pletiva , ale ještě z dob kdy v něm babička měla zavařeniny byly opatřeny deskami ze sololitu, aby nešlo na zavařené ovoce světlo.Zkrátka do sklepa nebylo zvenčí vidět.
Objala jsem ho v pološeru, které vytvářelo úzké střílnové okénko nahoře u stropu, zvenčí zastíněné lebedou.
Přes jeho barevně pomalované šortky jsem ucítila jak jeho šulin ,s tím roztomilým malým oříškem maličko tuhne a napíná se.
V tomhle věku si ještě člověk nepotrpí na duchaplnosti, přesto jsem se o jednu pokusila, po té co jsme se asi čtvrthodiny jen cucali.
Řekla jsem:“tak ty jsi olizoval zmrzlinu a na mně jsi zapomněl“.
„Měla sis dát taky“
„Dala bych si, ale oříškovou“
„Tu neměli“
„Ale mají“ a stáhal jsem mu ke kotníkům jeho šortky
Brko se vyhouplo a on sklonil hlavu a by přístup k němu mi umožnil ještě tím, že přidržoval na břiše své tričko.
Chvilku jsem hladila jeho sametové břicho , místa kolem penisu, jeho měkoučké nerafinovaně a nijak tedy stříhané chmýří, jeho kymácející, čekající ocas a těšila se roztomnilými kulkami.
Začal vrtět prckou jakoby už chtěl.
Cucala jsem mu ho jako ten nejsladší cukrový špalek a nemohla jsem se ho nabažit.Jeho sametová prdelka sváděla k roztahování a vsunování prstů dovnitř, ale nechtěla jsem jej vyplašit.Vždyť to bylo vlastně ještě děcko, i když už patnáct měl.
Na chvíli jsem se postavila, shodila ze sebe sukni , kalhotky víceméně strhla a odsunula někam do prachu.Měli jsem oba na sobě jen trička a tenisky.
Cucala jsem mu ho sála a volné tričko na mé prcce mě vrušovalo víc jako kdybych byl úplně nahá.Chtěla jsem ale ocas a ten jeho oříšek bych stěží mohla do sebe nasoukat.
Jednou rukou jsem jaksi instinktivně nahmatala rukojeť svěráku a začala jsem ji mnout aby se zahřála. Prccku jsem si přitiskal na tu mohutnou kouli na které spočívaly ještě do nedávna dědova hrubé mozolnaté ruce.Třela jsem si hned pipku, hned řiťku . Bylo to k zešílení,ale přesto jsem se chtěla udělat Michalovým jemným jazykem

Celá zrůžovělá jsem se postavila a kalnýma vzrušenýma očima jsem pohlédla na jeho chlapecký půvab
„A teď ty mně olizuj“ .
Klekl si a jeho bimboň se mu klátil mezi pokrčenými nohama.
Trochu už mu slintal.
Lízal mně neobratně, ale já si zbytek domyslela. Trochu jseh ho navigovala, a podle toho jak mně silněji asilněji tiskl prdel bylo vidět, že ho slůvka jako „ještě, kousíček vedle, nahoru, tam,ještě,víc, tam tam , pořádně apod., dokázali také pořádně vzrušit.
Byla jsem ve světě sama pro sebe , shodila jsem ze sebe i tričko a teplá nahrubo zomítaná zeď umocnila moje vzrušení.Nic na tom, že jsem cítila jak si tou omítkou drásám ,snad do krvava zádíčka.
Míša se snažil jak mohl a když se jeho krásná drzá brada třela o můj poštěváček, byla jsem bez sebe.
V mocných vlnách to na mne šlo. Byla jsem zkušená masturbantka a věděla jsem jak si orgasmus načasovat.
Vypjala jsem se na zdi, na chvíli jsem ho odstrčila , ale k tomu nejkrásnějšímu už jsem potřebovala své prsty, které věděla přesně a jakou silou.
Když orgasmus v dlouhých vlnách odezníval ucítila jsem jak mi na kotníky a do tenisek šplíchá v malých ale dravých dávkách teplé semeno.
Ani Michal totiž nezahálel a já si v té slasti nevšimla, jak si své pérko v pokleku mezi nohama pěkně mastí.
Vstali jsme a ještě dlouho se cucali.
Pak šel někdo do vedlejšího sklepa pro zavařeniny a my byli k sobě přitisknutí jako myšky.
Po té co odešel jsme ještě chvíli počkali a pak jeden po druhém vylezli ze sklepa.
Sraz byl u nedaleké trafostanice.
Zmuchlanými klahotkami jsem utřela zbytek jeho spermatu z betonové podlahy a vzala je s sebou.
Mohla jsem je sice vyhodit do popelnice , ale my ženy cenu tohoto skvostu, obzvláště použitého, dobře přece známe,že?
Pohodila jsem je nějaký kus od domu pod lavičku, třeba je nějaký úchylák najde a bude k nim doma čichat , laskat se snima a honit si klacka.
Ta představa mně vždy vzrušovala, že někdo si honí nad mýma kalhotkama a já u toho nejsem jinak než ve fantazii.
Michal už stál u trafostanice opřený pod výstražnou cedulí,“ Pozor, vysoké napětí“.
Ale o něm jsem už přece věděla , když jsem toho kluka prve potkala.

Konec.

Autor:Záhumenský Petr